Bez konce

Polská politická depka. 1)  Takový film by u nás za komunistů sotva kdy vznikl a to ani v liberálním roce 1968, natož pak v roce 1985._____ 2)  Poláci šli prostě přímočaře do boje - buď anebo. Nabízí se srovnání s českou opatrností, váháním a rozpaky._____ 3)  Jinak všechno už napsal tomtomtoma*****, nemám, co bych dodal. (09.02.2023)

Krzysztof Kieślowski pro mě patří spolu s Andrzejem Wajdou k nadčasovým režisérům. Zatímco Wajda byl jakýmsi mluvčím Polska, Kieślowski sice vychází ze své kultury, ale nevyhýbá se všeobecnějším vztahovým tématům. Jedno mají společné - dokáží zaujmout, nenudí a umí mistrně vykreslit figury. Bez konce není jen politické téma, ale pracuje s každodenními lidskými pocity. (11.12.2022)

Celý film som bol rozhodnutý dať tam najvyššie hodnotenie, o opaku ma presvedčil až koniec. Je to asi trochu chyba mojich očakávaní. Proste som čakal/dúfal/veril, že po tej všetkej depresii príde nejaké vyslobodenie, uvoľnenie, satisfakcia (neviem čoho) - proste že všetko zas bude chvíľu fajn. Som to prehnal s tým optimizmom. (19.10.2016)

3,5*/5...Bez Konca je tak trochu filmom svojej doby. Nie, že by nebol aktuálny aj dnes, ale celá politická línia príbehu je reflexiou jednej etapy dejín Poľského národa, Solidarity a jej stúpencov/odporcov a režimu. Priznám sa, že ma viac bavila paralelne prebiehajúca mysticko-psychologická rovina, tam je Kieslowski doma a prakticky v danej kategórii nemá súpera. Kieslowského filmy sú pre mňa takmer vždy výnimočné a silné filmové zážitky, preto je laťka očakávania postavená extrémne vysoko. Tentokrát moje nadšenie a dojem nebol taký na aký som u Maestra zvyknutý. (04.12.2010)

Vynikající osobnost neprávem podceňované polské kinematografie Krzystof Kieslowski v tomto sugestivním filmu naznačil až s krutou důsledností skutečnou tvář tzv. socialismu v Polsku osmdesátých let. Předčasně zesnulý tvůrce v zemi, kde nábožensky cítit stále znamená v lidovém povědomí skutečně žít, sahá po paralelnich dějích - duchovém, klíčícím v duši smutkem sklíčené vdovy, která nejen nechce, ale také nedokáže a neumí zapomenout, a reálném, který ony mystické zážitky sráží nesmlouvavým pohledem vědy do roviny projevů bolestně zasažené a těžce zraněné psychiky. Touha po splynutí s mrtvým je silnější než vdovino mateřství i vůle žít. Ani zoufalá snaha zahlušit toto vnitřní osobnostní zemětřesení (nikoliv propadnutí prostituci) nestačí. Děj i vdovin život spějí k hrůznému, ale nevyhnutelnému závěru, jenž v sobě zahrnuje i mravní a hodnotový marasmus pozdně stalinistických režimů ochabujícího vnějšího sovětského impéria. U nás neznámá, krásná Szapolowska hraje svůj part s virtuozitou geniální dramatické umělkyně, kamennou tváří, která skrývá dmutí a otřesy, jež jí prochvívají, takřka dokonale. Více než různé dramaticky i herecky nedomrlé domácí české pokusy prostředkuje skvělý Polák i poučeným našincům duchovní korozi naší normalizace a totální rezignace společnosti té doby. Přes pomyslný piják tohoto negativu jako bychom sami sobě najednou rozuměli podstatně líp. (20.10.2007)