Zjizvená tvář

Precizní reflexe reality organizovaného zločinu dvacátých let. Jde o řadu autentických situací spjatých s životem Al Caponeho (masakr na svatého Valentýna, první použití Thomsonů, války gangů – zabití „květináře“ atp.) s mnoha faktickými detaily. Celé je to skvěle zakomponováno do života ústřední postavy Tonyho, který jakožto zrcadlo Caponeho buduje své impérium na základě násilí, prohibice a nezákonných aktivit. Film ve variantě, v jaké byl puštěn do kin, kritizuje tehdejší společenský stav a dává za ideál příkladnou policejní práci, jež vede až k zabití Tonyho. Na svou dobu je násilí zobrazováno otevřeně jakožto nástroj moci. (16.03.2009)

Postava Tonyho Camonteho je jedinečnou směsí rozporů. Na jedné straně klukovský avanturismus – nadšené gangsterské chlapáctví plné bouchaček, drsných hlášek a absolutní svobody mimo zákon a veškerá pravidla. Na druhé straně amorálnost, bezcitnost a bezvýchodnost života psance točícího se v nekonečné spirále hrůzných událostí, před nimiž nelze uniknout. Gangsterský opus Howarda Hawkse z dob počátků zvukového filmu je dítětem své doby. Doby těžkých časů prohibice, kdy zbohatlé podsvětí průmyslových měst určovalo pravidla každodenního života lidí. Film byl ve svém čase velmi tvrdým a nekompromisním varováním před válkami gangů. Na svou dobu použil nečekaně brutální výrazové prostředky a v Camontem našel dokonalý prototyp antihrdiny, u kterého přirozená touha po moci vyjádřená sloganem „Svět je tvůj.“ zničila veškeré entity života jednoho vlastního mikrosvěta. _____Film se dočkal v 80. letech kvalitního remaku od Briana De Palmy (20.11.2016)

Na rozdíl od mnohých jiných jsem novější verzi s Pacinem neviděl, takže nemůžu zatím srovnávat (už teď ale vím, že si De Palmův počin někdy musím dát). Zpočátku jsem měl s hlavním (anti)hrdinou problém, svým neustálým šklebením působil jako karikatura (naivně jsem čekal „profil“ drsňáka) a vůbec mi ten nucený humor neseděl (pousmál jsem se snad jen nad schováním zbraní u holiče a naopak mě strašně iritoval neschopný poskok, hlavně telefonováním). Postupně se mi ale podařilo na Tonyho zvyknout a dokonce mu i čím dál víc fandit (vadil mi pak jenom jeho „přístup“ k sestře). Příběh jako takový mě vcelku bavil, ale ač budu znít jako věčně nespokojený divák, kratší délka filmu paradoxně uškodila (scéna s „časovým“ Tommy Gunem sice nebyl špatný nápad, ale 2-hodinová stopáž by snímku slušela více, občasná zkratkovitost je bohužel cítit). Technická stránka ušla (třeba taková jízda autem…na jednu stranu nechtěně úsměvná zadní projekce a na druhou naopak parádní automobilová honička). Konec byl samozřejmě předem jasný, ale ani trochu se mi nelíbil (tvůrci měli potřebu udělat v závěru z Tonyho sraba a ještě k tomu prosícího, což byl od nich vyloženě hnus). Tento docela dost nevyrovnaný snímek tak hodnotím pouze lepším průměrem, rozhodlo u mě to otravně moralistní vyznění (nejvíc citelné právě ke konci), které pohřbilo původně dobře myšlenou výzvu vládě. (12.04.2015)

(1001) Mám takový dojem, že toto je film, který prošlapával cestu těm bijákům, proti kterým v dnešní době velmi brojím, totiž bijákům, kde hlavním hrdinou je špatný člověk a kde zobrazované násilí nevzbuzuje žádnou pozornost a bere se jako samozřejmost. Z nějakých důvodů ale tento film uznávám, možná právě proto, že jde nevyšlapanou cestou. Kromě toho mi zprostředkoval asi tak tisíckrát příjemnější divácký zážitek než gansterky Nového Hollywoodu (které mě k smrti nebaví). A na úplný závěr, Paul Muni je ve své roli naprosto odzbrojující. (03.01.2013)

„Gang wars begins“. Časy se mění, přičemž štěstí přeje připraveným a zejména potom těm největším žralokům schopným utrhnout si co největší sousto(a). Přičemž (nejvíce hladových žraloků) slídí kolem „ostrůvku v moři“ jménem „North Side“ a jedním z těch největších je (byl) Tony Camonte alias Gabe Rooney popř. Joe Black (resp. „Scarface?“). Tento originál z roku 1932 musel (a také se tak stalo) ve své době vzbudit velkou vlnu pozdvižení a nevole, neboť si nebral žádné servítky před tehdejší situací v politicko-veřejném životě (zlatá éra organizovaného zločinu) a neochotou státního aparátu s tím cokoliv dělat. Záměrně se vyhnu srovnávání s remakem (z roku 1983) B. De Palmy (s Al Pacinem a M. Pfeiffer v hlavních rolích). Bude muset (po)stačit, když napíšu, že mám rád obě verze. Lecos však napoví, když napíšu, že originální verzi miluju! :o) De Palma se (je to ostatně patrné z každého druhého záběru a sám dotyčný se tím ani nijak netajil) v originálu notně shlédl a nechal se jím (více než jen) inspirovat. S dovětkem, že tento snímek H. Hawkse a R. Rossona (podle scénáře B. Hechta) má oproti svým bratříčkům (resp. synům, vnukům) jednu nespornou (nedostižitelnou) výhodu a to sice fakt, že se odehrává přímo v té době a s tím spojenou vysokou míru autenticity. A musím konstatovat jedno: přes fakt, že jsem velkým obdivovatelem a příznivcem Ala, Paul Muni (coby Tony Camonte) mu nezůstává nic dlužen (ba právě naopak) a stejně je tomu v případě „ve velkém práškující“ M. Pfeiffer, (pro kterou mám víc než slabost). V "minisouboji“ to u mě (překvapivě) byť, škoda, že nedostává více prostoru, vyhrává Karen Morley (coby Poppy). Jedinou výtku, kterou jsem ochoten akceptovat, je (mnohými zde již zmiňovaná) příliš krátká stopáž a s tím spojené velké skoky v čase, kdy se divák může cítit částečně ochuzen, neboť (přiznejme si upřímně), toto téma by si zasloužilo mnohem více prostoru a stopáž cca o 45min delší. Na druhou stranu, to co tvůrci natočili a divákovi předložili, je bez jakýchkoliv výtek, vyznačující se navíc velkou dávkou syrovosti autenticity, přímočarosti, to vše navíc bez zbytečných keců jdoucí přímo „na věc“ („Postavte se ke zdi! A kde je pointa?“...MILUJU tyhle momenty! Navíc ani o humorné vsuvky není nouze, zejména se jedná o všechny ty se „smažkou, asistentem panem Camonteho“. Budu se opakovat, ALE.....na tehdejší dobu to muselo být čisté zjevení. „The world is yours“. P.s. Stejně jako v případě Al Caponeho, tak i v mém: „I love this film“! (09.11.2011)