Herz aus Glas

Nechcem, aby to znelo nejako namyslene. Ale som rada, že patrím k tým málo ľuďom, ktorí dokážu plne oceniť takéto ťažko zrozumiteľné filmy. 18. storočie zobrazené ako nikdy predtým a potom. Dobová hudba neskutočná. Niekto sa raz vyjadril, že omnoho viac uznáva tvorcov komercie než tvorcov undergroundu. Je totiž omnoho ťažšie trafiť sa do vkusu obrovského množstva ľudí než do vkusu pár fajnšmekrov. Je pravda, že takéto filmy privedú do tranzu naozaj málokoho. Ale vybraná cieľová skupinka si to fakt užije. (28.07.2017)

Prírodné úkazy, filozofické monológy, príbeh ako metafora. Toto všetko mi tu pripomínalo Tarkovskeho. Len s tým rozdielom, že zatiaľ čo on mi často hovorí z duše, Herzog sa mi tam ako keby snažil vtesnať niečo nie úplne kompatibilné. Moje hodnotenie teda hovorí skôr áno ako nie, ale srdce mi z toho ako zo skla nepuklo. (24.10.2014)

Werner Herzog, tvůrce fascinujících ´Fitzcarraldo´ a ´Aguirre, hněv Boží´, samorost, originál, který kašle na diváckou odezvu a točí si filmy podle svého. Tenhle film předcházela pověst, že herci v něm zangažovaní byli zhypnotizováni, což jsou samozřejmě babský klevety, ale opravdu to tak vypadalo, vzhledem k tomu, s jak strnulými výrazy předříkávali svůj text a jak nepřirozeně ve svém hereckém projevu působili. Film má opět podmanivou "herzogovskou" atmosféru, s brutálně pomalu plynoucím dějem a s plno absurdními situacemi, které vypadají vskutku bizarně. Vesničani chodí po vsi jako zombíci vystřiženi z Romerova filmu, dva chlápci sedí v hospodě u stolu naproti sobě a s naprosto netečným výrazem, bez jediného slova a významu pro děj se tahají za vlasy, polévají se pivem, či si rozbíjejí sklenice o hlavu a povídají si o tom, jak si na sebe lehnou, jiný chlápek se strnulým pohybem a vějířem karet v ruce se jde podívat na požár a pak se zase bez jediného slova vrátí zpět, jakýsi vesničan tančí se svým mrtvým kamarádem a do toho všeho neustálé prostřihy na vytlemeného dědulu v křesle atd atd. Někdo tomu může říkat obrazy s filosofickým přesahem, jiného to může upřímně pobavit, někoho třeba i znechutit. Děj se točí kolem vesnické sklárny a pátrání po receptuře charakteristického produktu sklárny - rubínového skla - kterou si s sebou vzal do hrobu místní rodák. Vše v povzdálí sleduje a příběhem de facto provází postava, která žije v horách, umí předpovídat budoucnost a chrlí ze sebe jednu filozofickou myšlenku za druhou. Příběh "občerstvují" záběry na magicky krásné přírodní scenérie (přičemž ty v úvodu jsou záměrně jakoby z vadného filmového pásu) za doprovodu působivé hudby. Vše dohromady tvoří celek, který svým vypravěčským stylem někoho může k smrti nudit, jiného přinutit fascinovaně zírat na plátno. U mně to je tak něco mezi, proto dávám neutrální 3*. Opravdu těžko hodnotit :o) (18.03.2006)

Škoda, že si Herzog neujasnil, co je hlavním tématem filmu. Ano, v prvé řadě kritika lidí, kteří odmítli sepětí s přírodou a postavili se sami proti sobě. Což vede k tragickým následkům pro jejich vyprázdněnost srdce (srdce mají jen ze skla, na nic dalšího v nich není místo, proto se chovají jako zombie). Ale je zde i určitá kritika objevů, vědeckého pokroku za cenu krve, což samo o sobě může vypadat jako doplněk prvního motivu, ale přece jen tím zahazuje za hlavu veškeré naše poznání, a to i poznání přírody a jejích tajemství, což mi přijde poněkud nefér. (I když možná Herzogovi křivdím, a on naopak chtěl říct, že ztrátou těchto základních znalostí přestáváme být lidmi. Ale to už je třetí téma, které se pak hodně bije s koncem.) Taky mne mrzí, že si rozený pesimista Herzog neodpustil tu poslední pesimistickou poznámku (o těch raccích, kteří skutečně nemají představovat naději, ale jen čekají, kdy začnou hody na mrtvých lidech, kteří se vypravili na kraj světa v malé loďce) a nezůstal nestranný, jak se snažil jinak po celou dobu filmu. Ten svým námětem vychází nepřiznaně z německé legendy, kterou knižně zpracoval Wilhelm Hauff, Das kalte Herz, a dokonce jsme mohli vidět i československou televizní verzi podanou jako pohádka, s názvem Chladné srdce. Ostatně zde částečně vidím i legendu u nás známou z filmu O Janovi a podivuhodném příteli, kterou zase zpracoval Hans Christian Andersen. Ale Herzog si bere inspirace i odjinud – celá ta vesnička nebo i ten ostrov včetně oněch řekněme mystických přesahů jsou převzaty z knihy Charlese-Ferdinanda Ramuze Kdyby se slunce nevrátilo, a dokonce i některá jednání postav. Nebo si něco bere i z porcelánového království pohádky Clemense Brentana O myrtové panně. V duchu magického realismu pak podává sám celý tento příběh, a protože mám magický realismus, navíc okořeněný okouzleným vztahem k přírodě, rád, líbilo se mi podání tohoto filmu hodně. Jak postavou pastýře – proroka, kterého ale vlastní nepřijmou (jeden z mnoha odkazů tohoto filmu na Krista, dalším je třeba ten obraz probodeného nebo v podstatě převyprávění apokalypsy z Nového zákona), tak samotným představením života sklářů. Tuhle drsnou řeholi jsem mohl poznat díky románu Skleněná duha české autorky Marie Podešvové, a v tomto filmu mi přišly ty záběry ze sklárny, když se tvoří výrobky, naprosto fascinující. (A nechybělo ani „sklářské“ pivo. :-)). Kromě ústředních motivů jsou zde i drobná zamyšlení – např. že nejde vrátit naše špatné rozhodnutí a pozdě litovat (tanec s mrtvým) nebo o bohatých snobech a dnešních hipsterech v „holínkách“. Celý podmanivý zážitek pak podkresluje hudba Popol Vuh, která splétá irské a řecké hudební motivy. (26.11.2019)

-Když někdo dostane dopis bez papíru a písmena leží kolem, nutí to k zamyšlení.- Poetický snímek s vytříbeným vizuálem je podobenstvím o život a směřování člověka. Pastýř Hias je jakýmsi průvodcem příběhu. Stojí mimo ostatní, a přeci je s nimi spojen. Když se sestoupí do horské vesnice, která se smrtí skláře ztratila i tajný recept na výrobu vzácného skla, jeho záměr je čistě pragmatický. Žádá o vyslání lovce, jenž má zabít medvěda, který ohrožuje jeho stádo býků. Současně předpovídá další události. Pomalý film, kde výbornou hudbu střídají tiché pasáže, herci zaujímají tetrální pózy, jako by předváděli oživlé obrazy, a magická příroda (především hory topící se v moři mraků, vodopády a horská jezera) je v protikladu ke světu lidí. Interiéry (hlavně hospoda a sklárna) se topí v šeru a nasvícením evokují obrazy barokních mistrů (šerosvit). Když je Hias zbaven svobody, netouží po lidech, chce vidět les. A rubín má barvu krve... (13.03.2022)