Režie:
Jan P. MatuszyńskiScénář:
Robert BolestoKamera:
Kacper FertaczHudba:
Atanas ValkovHrají:
Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna, Andrzej Chyra, Zofia Perczyńska, Danuta Nagórna, Alicja Karluk, Magdalena Boczarska (více)Obsahy(2)
Malíř Zdzisław Beksiński tráví své dny mezi čtyřmi zdmi varšavského bytu, obklopen pouze svou rodinou. Navzdory socialistické šedi okolního prostředí je jeho vnitřní svět plný surreálních vizí, barev, vášně a perverzních fantazií. Píše se rok 1977 a život rodiny se točí kolem syna, neurotického Tomka, který se právě odstěhoval do protějšího domu. Neustálý boj s vnitřními démony mu znemožňuje normálně žít, noří se však do světa hudby a filmů a navzdory svému handicapu se stává průkopníkem západní popkultury v Polsku. Strhující filmová kronika je natočena podle neuvěřitelného skutečného příběhu prokleté rodiny polského malíře. (Aerofilms)
(více)Videa (3)
Recenze (139)
Film se mi těžko hodnotí, protože jde o skutečné události. Celkem obyčejná rodina. Navenek citově chladný otec, o to víc citlivá matka a psychicky labilní syn. První hodinu jsem protrpěla, nic mě nezaujalo. Ani deprese nebyly depresivní, spíše otravné. Druhá hodina dtto, až na ten konec. Pocity svobody-nesvobody jsem z filmu nezaznamenala, atmosféra a široké obzory mě míjely. Hodnotím průměrem, vzhledem k tomu, že se příběh opravdu stal. Jinak bych dala (mnohem) méně. ()
Nebyl jsem schopen se naladit na styl, kterým je film pojat. Předpokládal jsem, že záměr byl takový, že syrovost výrazových prostředků má zprostředkovávat marast komunismu a tragédii rodiny Beksińskych. To se částečně povedlo naznačit na úplném začátku záběry na sídliště. Pak ale jakoby se film od historického kontextu zcela oprostil a všemu dominovala postava Tomáše, která byla všechno jen ne syrově depresivní. Nedovedl mě přesvědčit o tom, že je zmítaný depresí a trpí, ale byl pro mě spíš odporným spratkem neschopným základní socializace a sebeovládání, chovajícím se jak pětileté dítě. Všechnu jeho případnou bolest a deprese naprosto přebilo jeho odporné vystupování a nedovolilo mi ho chápat jako někoho, s kým bych měl mít soucit. Rodina jeho výlevům jen nečinně přiblíží a bere je jako běžnou věc. Jediný, kdo se zdá, že ve filmu trpí, je jeho matka, ale i ta spíš jen v náznacích, nepřítomnými pohledy a jedním uroněním slzy. Otci jako by bylo všechno naprosto jedno a k tragédii přistupuje s pokrčenými rameny a poněkud zvláštním optimismem. Kde se má v takovém pojetí vzít to drama? Kde je ta bolest, kterou bych měl cítit? Dál jsem nepochopil, jaký měla mít smysl dějová linka s Dmochowským? A co proboha to letadlo? To bylo už naprosto random! Proč? Proč to v tom filmu je? Co se tím mělo divákovi sdělit víc než představit historický fakt o Tomášovi a nehodě? A co ten dialog s letuškou o numeroložce? To už bylo úplně mimo mísu. Prostě to šlo naprosto a totálně mimo mě a nudil jsem se od začátku až do samého konce. ()
Musím se přiznat, že film byl výborný, pokládám jej za hluboké, syrové a působivé dílo. Mám k němu ale řadu výhrad, díky kterým nesdílím názor, že by se jednalo o bůhvíjak průlomový debut, nýbrž pouze kvalitní debut. Celkové ztvárnění je dle mého názoru standardem současné evropské kinematografie, které lze rámcově přirovnat k filmům Hanekeho - syrové, tiché, s minimalizovanými výrazovými prostředky, skoro úplnou absencí hudby a na kost obroušeným studeným naturalismem. Provedené sice kvalitně, nicméně nijak zvlášť originálně. Krom polských reálií mohl film vzniknout v řadě jiných evropských zemí. Ani by mne toto nenapadlo kritizovat, navíc se jedná o režijní prvotinu, na druhou stranu nesdílím současné označování filmu jako "zázračný". Názory na špičkovou kameru apod. lze sdílet, ale důležité je rovněž vnímání filmu jako celku. Dále mi mírně nesedělo časové vymezení, jelikož Beksinski tvořil již od 60. let, zatímco tento film jej sleduje až od jeho přistěhování do Varšavy v roce 1977 do roku 2005. Velkou část svých vrcholných děl Beksinski vytvořil do poloviny 80. let, převážně tedy v době ještě před dějem tohoto filmu nebo před zmiňovanými rodinnými tragédiemi. Není mi tedy jasné, z jakého důvodu je jedním z témat snímku působení okolního světa na Beksinskiho tvorbu (surová realita vs. surrealistické obrazy), když zjevně její hlavní pocitové a myšlenkové koncepty mají kořeny v jeho mnohem mladším věku, kterému se film vůbec nevěnuje a který zdá se nebyl až tak negativní či ovlivněný pozdní tragédií jeho rodiny, byť Beksinski nepřetržitě tvořil až do smrti. Události v 90. letech jsou pak zaměřené zejména na zmíněná rodinná úmrtí, kdy v kontextu chování postav lze najít vazbu na název Poslední rodina, ale potom se ptám, dobře, ale proč tedy vůbec nějaký výstřední Beksinski? Proč ne zcela anonymní rodina, kterou obdobné události zajisté mohly postihnout. Kontrast jeho výstřednosti a naturalistické tragické reality mi jako symbolická vazba přijde poměrně vratký. Tomu je poplatné i odvíjení děje v druhé části, kdy divák sleduje vývoj událostí, a snaží se je konfrontovat s dějem jako celkem, ale je od svého uvažování neustále vyrušován myšlenkou, že takovou konfrontaci není třeba vést, jelikož film stejně jen s dokumentární přesností vypráví to, co se opravdu ve skutečnosti s Beksinskiho rodinou stalo. Včetně extrémního závěru, který je na jednu stranu velice působivý (nemůžu nesrovnat se scénou z Hanekeho Caché), na druhou stranu se tam ve mne stále ozývá to "no...ano, to se stalo i doopravdy, a...?". Život takové osobnosti jako Beksinski je samozřejmě sám o sobě téma a námět jako hrom, ale tady mi jeho uchopení zkrátka trochu vazbí. Možná jsem ale pouze mírně zklamán tím, že jsem skutečně očekával film více lyrický, výtvarný a snový...ale tak, to je spíš problém můj, to bych taky mohl říct, že jsem si to mohl natočit sám a lépe, o čemž samozřejmě zásadně pochybuju :-DDD 7/10 ()
Rodiče trpící přehnanou láskou ke svému jedináčkovi nejsou ochotni nechat jej léčit, i když vykazuje četné známky psychické poruchy. Spratek se několikrát neúspěšně pokusí o sebevraždu a mezi jednotlivými pokusy pracuje jako moderátor v rádiu a překládá americké filmy v klubu. Po obsahové stránce je pro mě film naprosto nezajímavý, nemá mi co nabídnout, spíše bych řekla, že mi značně vadí, že o někom takovém někdo natočil film. Formálně se snímek pokouší střídat hranou dramatickou část s hraným dokumentem, který je pro zvýšení autenticity v poměru 4:3. Film provází myšlenky otce hlavního šílence, které se většinou obírají zvrácenými představami. Filmařsky zajímavý je až závěr filmu, kdy na scénu nastupuje rodina Nowakových, především pak jejich synek. Jen si říkám, že je velká škoda, že mladý Nowak nepřišel na kolu hned na začátku. ()
Životopisný film o slavném polském malíři Zdzisławu Beksińském (jehož některé obrazy, jak jsem zjistil posléze, znám, aniž bych znal autorovo jméno), který absolutně nepůsobí jako životopisný film. Což myslím tak, že to ani jednou nevypadá, že jsou filmaři nějak omezováni realitou, tedy tím, co se skutečně stalo. Prostě jasně a sebevědomě zrealizovaná autorská vize, která řekne mnoho o mnohém. A stačí jí k tomu věnovat pozornost jedné ne zcela šťastné (jo, je to eufemismus) polské famílii v průběhu tří desetiletí. Nejsilnější debut roku, to naprosto bez debat. Polsku gratuluji. Proč jen to nejde u nás? ()
Galerie (38)
Zajímavosti (6)
- Autor knihy „Skutočný portrét“ („Tomek Beksiński. Portret prawdziwy“, 2016) Wiesław Weiss, ktorý rodinu poznal, sa na 700 stranách pokúsil vylíčiť portrét Tomasza Beksińského (Dawid Ogrodnik) a čo najčestnejším spôsobom zrekonštruovať jeho osud. Znechutil ho práve tento film a pobúrilo ho, že z Tomka Beksińského urobili duševne chorého človeka. (Arsenal83)
- Na námietky toho, že postava Tomeka (Dawid Ogrodnik) bola možno iná, než je stvárnená, režisér Jan P. Matuszyński uviedol: "Nejde o životopis." (Arsenal83)
- V předposledním záběru před závěrečnými titulky, kdy vrah odtahuje tělo, lze za oknem vlevo vidět hlavu přecházející postavy, což vzhledem k umístění malířova bytu, který je v patře, není možné. (vojacekr)
Reklama