Poslední rodina

Film o duševně nemocném, silně neurotickém člověku, natočený na způsob Punch-Drunk Love, tam kde ovšem Paul Thomas Anderson nabízí experimentální romantickou komedii, debutující režisér Jan P. Matuszynski přichází s biografickým dramatem, v němž ani jedna postava nemá mé sympatie a jehož forma mne jako diváka ruší. Matuszynski je už ve svém celovečerním debutu hotový a plně vyzrálý režisér, s jehož uměleckým viděním světa se ale na hony míjím...toho neklidu, neuróz a klaustrofobních pocitů bylo až příliš... (03.10.2017)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Oslava té podoby čisté, tradiční rodiny, o kterou by se primas český s genderistkami a homosexualisty porval do krve. Tísnivý kontrapunkt rodinného života a někdejší celospolečenské atmosféry vytváří srovnání i promlouvá aktuálně k dnešku a nenápadně vyzdvihuje stabilizující počínání domácích dělnic v dominantním světě uměleckých světa trubců. Pečlivé výtvarné provedení, formální pestrost i nešablonovitá plasticita postavy staršího Beksińského udržují poutavost příběhu ohroženého chladem postav i stereotypem prostředí, osobité herecké provedení. Kvalitní scénář. (29.10.2018)

Film je opravdu o celé rodině, nikoli jen o umělcích, což oceňuji. Syn malíře Tomek, podle recenze pouze neurotický jedinec, podle mě totální psycho v nejhorší podobě, jakou si lze vůbec představit, člověk si až říká: "jak může něco takhle bláznivého vůbec existovat?" je nevděčný, rozmazlený a do toho všeho vyšinutý spratek, který se neocitl trvale v ústavu jen díky podpoře rodiny. Se slabšími jedinci většinou soucítím a dokáži jim ledaco odpustit, ale s tímhle nesympatickým mišuge, který jen ničí, soustavně řve a chová se totálně bezcitně k lidem co o něho pečují, zejména k matce, bez níž by nedokázal přežít (a také že jí o moc déle nepřežije) jsem empatii neměla. Je hezké, že se navzdory handicapu stal průkopníkem západní kultury v Polsku, ale bez tlačenky a kontaktů od otce to jistě nebylo, celá rodina se točila jen kolem něho a jeho výstřelkům. Rodiče, které nerespektoval, mu neuměli dát hranice a otec se skrytým, potlačovaným sklonem k sadismu se na něho bál vztáhnout ruku, protože se bál svého druhého temného já. Jedináček Tomek, opravdu nejnesympatičtější filmová postava posledních let! Herec hrál velmi přesvědčivě. - Osobně bych dala ještě větší prostor jeho otci a detailnějšímu seznámení se s jeho působ.,temnými obrazy. - Celkem zajímavé, opravdu ze života, nepřibarvené (snad až na takřka svatou, všeodpouštějící, takřka se vším smířenou, tichou a milou matku, která to se svými muži opravdu mnohdy neměla lehké. Malíř svojí manželku často využíval jako modelku - např.fotografie Sadistův korzet, kde pózovala nahá, omotaná provázky do sítě.... a takřka neustále jí byl v patách a nakonec natáčel na video i její vlastní smrt. Obětavá žena se navíc starala nejen o své narušené muže, ale i o nemohoucí vlastní matku i tchýni, s nimiž bydlela v jednom bytě. Díky ní rodina fungovala, držela své příbuzné nad vodou. Ovšem nepopírám, že i takové ženy žijí ). Depresivní, doporučuji jen určitému druhu publika. (22.06.2017)

Malíř Zdzisław Beksiński podle všeho skutečně existoval a těch pár obrazů, které jsou ve filmu vidět, rozhodně vypadalo více než „zajímavě“. Jenže očima diváka, který o něm nikdy předtím neslyšel, tu mám jeho osobní život za posledních zhruba 30 let ve dvou hodinách. Rodina v názvu má význam, protože o nikom jiném to v podstatě není. Malíř, jeho manželka, jejich matky a syn. Co znamená ono „poslední“ v názvu, jsem nepochopil, ani mne peripetie se synem moc nezaujaly. Jistě, ne v každém životopisném filmu jsou scény jako pád dopravního letadla, ale stejně... :-/ (30.03.2017)