Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Miroslav Donutil, Jiří Kodet, Simona Stašová, Emília Vášáryová, Bolek Polívka, Jaroslav Dušek, Eva Holubová, Stella Zázvorková (více)Obsahy(1)
A je tu zpět jedna z nejúspěšnějších českých filmových komedií od renomovaných tvůrců - režiséra J. Hřebejka a scenáristy P. Jarchovského s řadou skvělých herců. Vraťme se tedy s oblíbenými postavami k rodinným rituálům, láskám a trapasům odehrávajícím se na sklonku šedesátých let minulého století v jedné pražské čtvrti. Jemná poetika a humorná nadsázka jsou charakteristické pro vyprávění životních osudů tří generací mužů a žen ve zvláštním období našich dějin v roce 1968… V jedné dvoupatrové vile tu žijí dvě rodiny - Šebkovi a Krausovi. Otec Šebek (M. Donutil), prostoduchý, ale dobrácký důstojník z povolání, je zastáncem panujícího režimu a stejně vehementně obhajuje i vlastní neomylnost v roli hlavy rodiny. Elegantní otec Kraus (J. Kodet), bývalý odbojář s trpkou válečnou zkušeností, je naopak zarytým opozičníkem. Také on je přesvědčený o tom, že má za všech okolností pravdu - není proto divu, že se tihle dva nemají zrovna v lásce. Jejich děti - gymnazista Michal (M. Beran) a jeho spolužačka Jindřiška (K. Nováková) - spolu vycházejí docela dobře. I když Michal by byl rád, kdyby ho jeho sousedka brala trochu víc na vědomí. Ta má ale oči pro jiného. Nezbývá mu tedy nic jiného, než aby smutně přihlížel, jak mu jeho první milostné body krade spolužák Elien (O. Brousek). U Šebků a Krausů se zatím střídají rodinné návštěvy, ve vší obřadnosti se tu slaví Vánoce, svatba i nečekaný, bolestný pohřeb. Do zabydlených domácností vtrhnou i některé novodobé vymoženosti v podobě umělohmotných lžiček, nerozbitných sklenic i podivných her pro statečné pionýry. Mládež zatím pokukuje po lákadlech světa kapitalismu a snaží se žít svůj vlastní, na rodičovských autoritách a "velké" historii nezávislý život. V soukromí rodinných pelíšků se tak čas od času odehrají malá dramata názorů a vztahů, která se v paměti jejich účastníků otisknou už nejspíš navždy… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (1 912)
Co mě na Hřebejkovi opravdu fascinuje, že z tak vážného tématu dokaže udělat tak humornou záležitost a přitom mám celou dobu na mysli,jak vážné věci se na pozadí filmu odehravájí. Nepochybně i herecké výkony všech herců,ale zejména Jiřího Kodeta a jako vždy skvělý hudební doprovd tuto mou fascinaci ještě zvýrazńují. Já už bolševikovi nedávám ani rok natož dva. ()
Jedno z nejlepších děl naší národní tvorby devadesátých let představuje současně jeden z mála zdařilých pohledů na rok Pražského jara a komunistické období vůbec. Pohled o to cennější, že nezkresluje a nedémonizuje žádnou z odpůrčích stran, jejichž přednosti v nezkreslujícím - protože neúprosném - stále dětském pohledu jaksi nejsou ututlávat nebo potlačovat. Chce se říci: Ano, takoví jsme tehdy také byli. ()
Jeden z klenotů české kinematografie, který skvěle reflektuje dobu i mentalitu a obsahuje velké množství scén, které sice na první pohled vypadají jako nezávazná konverzační sranda, v kontextu událostí ale získávají na síle. Škoda jen, že neustálým omíláním se omílají i hrany tohoto snímku a jeho jedinečnost dostává na frak. měl by číhat v ústraní a vždy ve správnou chvíli vystrčit růžky a zdrtit svojí sílou. Protože jako jeden z mála českých filmů má tu moc. ()
"Já jsem zvědav, co na to řekne soudruh tatínek." Střet socialisty Šebka s kapitalistou Krausem je skvostný, Saša je jedinečně soudružský, muž s brašnou zase mrtvý a soundtrack náležitě stylový, ale pro mě to s počtem repríz tak nějak ztratilo to původní kouzlo. Zkrátka mi to už nepřipadá zdaleka tak vtipné jako kdysi a s tím mizerně slyšitelným mumlavým huhňáním některých postav se mé nedoslýchavé uši stále ještě nevyrovnaly. A po několika vědeckých experimentech, provedených v různých prostředích za různých teplot, mohu zodpovědně prohlásit, že moje hovno nehoří. ()
Pěkný snímek, s příjemnou dobovou a vánoční atmosférou, kde se však zbytečně uječený humor trošku láme na sílu. Desáté místo v žebříčku nejlepších filmů, je samozřejmě nesmysl, tam Pelíšky nepatří ani v rámci domácí kinematografie, ale Polívka, Dušek či Kodet mě pobaví vždy a pár vtipných momentů se určitě najde. Za nejsilnější okamžiky snímku považuji českou hymnu hranou na klavír a díky skladbě Slunečný hrob od Blue Effect i závěrečné titulky. Nejpřeceňovanější český film všech dob, který však má své nesporné kvality. ()
Galerie (31)
Zajímavosti (123)
- Legendární nerozbitné skleničky z Polska se ve skutečnosti vyráběly v bývalé NDR. Za vynálezem stojí tým z východního Saska a vidět je můžeme v muzeu ve městě Weißwasser. O vynález nikdo nejeví zájem. I když patent nikomu nepatří a může se tak využívat zadarmo. Podle šéfa muzejního sdružení Horsta Fasolda by přitom nápad mohl i zabodovat. (sator)
-
Byť film vychází především z knihy Petra Šabacha "Hovno hoří", postavu otce Krause (Jiří Kodet) vymodeloval scenárista Petr Jarchovský především podle vlastního dědečka. Několik svých vzpomínek zapsal takto:
- To, že má děda v dílně schovaného Mausera, mi prozradila moje teta Jindřiška, dědova mladší dcera, která s ním bydlela a válčila. Dodala tehdy, že by se vůbec nedivila, kdyby měl děda v tom svém bordelu v dílně za almarou zastrčenou zaschlou kostru nějakého esesáka. To ovšem dodávat neměla, protože já si pak v noci představoval, jak se ten esesák, vlastně už jen kostlivec v plesnivé esesácké uniformě, plíží dědovým bytem, vrže parketami a sklání se nade mnou v posteli, a já se marně snažím uniknout jeho kostnatým pařátům a prázdným očním důlkům pod těžkou péřovou, chladivou zatuchlinou nevytápěné ložnice vonící duchnou.
- Tetu Jindřišku si děda pořídil po válce. Před válkou měl s babičkou moji maminku. Byl jí právě rok, když dědu Němci zavřeli, celých dlouhých šest let se neviděli, a když se děda vrátil, čekala na něj doma sedmiletá "cizí" holka. Proto si můj dědeček chtěl pořídit druhé děcko, konkrétně syna, konečně dědice trůnu. Výsledkem však byla zase jenom holka, která mu byla tak obludně ve všem včetně povahy podobná, že ji nejprve rozmazlil a pak s ní válčil. Z války světové do války soukromé. Cosi se stalo, a když moje teta Jindřiška dosáhla puberty, kolem zuřila válka generací, swingovala 60. léta a dědova představa jeho příkladné výchovy se zhroutila jako domeček z karet.
- A pak zbyl vnuk, který tu stonával. Lehával jsem v ložnici, v ohromné dřevěné posteli, pil čaj s havanským citronem a medem od belgických včel a potil se pod tou velkou modrobíle pruhovanou duchnou. U staré philipsky sedával o deváté děda, nešetrně mi u postele kouřil dutinky, které pěchoval Tarasem Bulbou zvláštním pěchovátkem, a na hranici slyšitelnosti šelestil Hlasem Ameriky. To byla má ukolébavka v časech mých častých nemocí... (NIRO)
- V Elienovom (Ondřej Brousek) byte je vidieť plagát na film Muž, ktorý miloval tancujúcu mačku z roku 1973, lenže Pelíšky sa odohrávajú 6 rokov pre ním. (ČSFD)
Reklama