Malý svět dona Camilla

V malé vesnici v Pádské nížině žijí dva muži v trvalém nesváru: velebnost Don Camillo (Fernandel), temperamentní kněz se schopnými pěstmi, a jeho úhlavní "nepřítel" Peppone (Gino Cervi) starosta a vůdce Rudých. Oba sledují stejný cíl - blaho své vesnice. Pouze jejich představy o naplnění tohoto cíle jsou naprosto rozdílné... Úvod k jedné z nejúspěšnějších filmových sérií padesátých let. (23.03.2005)

"Potěšilo by mě, kdyby vylítl do vzduchu největší reakcionář!" Aneb není poválečná agitka jako poválečná agitka. Když jsem si před časem nic netušíc pustil tento film, záhy jsem ho znechucel vypl. To když jsem se během prvních minut stal svědkem shromáždění, které se zeskupilo proti třídnímu nepříteli, všude vlály vlajky s rudou hvězdou, kosákem, kladivem a do toho se oslavovalo narození dítěte jako zrod nového budoucího komunisty. U soudobých československých filmů bývám obvykle na podobné prvky připraven, ve francouzsko-italské produkci bych tak silně levicovou orientovanost neočekával a dost mne to vyvedlo z míry. Jenomže pozor... Malý svět dona Camilla nabízí scény, které samy o sobě vyznívají jako agitace a propaganda, ale v celkovém vyznění zde o prvoplánovou propagandu rozhodně nejde a stejně tak prvoplánový není ani případný výsměch z fanatismu, ať už směrem ke komunistické ideologii (třeba ve scéně, kdy miminko komunisty pokřtívají jako Lenina) nebo církvi (kterou zde představuje hlavní postava svérázného faráře, jenž se nebojí vzít do ruky i pušku). Prokoukáte-li se s nadhledem přes několik scén, jakými je výše popisovaný úvod, dostane se vám za odměnu velice pěkné a především lidské komedie, která z politické situace třdního nepokoje mezi komunisty a cirkví nakonec "pouze" čerpá (a pro dnešního diváka může navíc posloužit jako skvělý exkurs do doby vzniku). Stanete se pak nakonec daleko výrazněji svědkem vtipné satiry a nejste-li zrovna fanatickým přívržencem jedné ze dvou zde figurujících ideologií, patrně vás osloví i poselství plynoucí z ukázky přátelství mezi dvěma lidi z různých stran ideologické "barikády". A možná oceníte i Duvivierův vtipný režijní nápad, když Fernandel coby farář v chrámu pravidelně rozmlouvá s nadpozemským hlasem Ježíše Krista. 75% (02.07.2020)

Nejsem Meursault, a na Fernandela se dívám velice zřídka. (Nicméně vztah mezi nimi existuje, byť by to byl jen ten, že oba nemají křestní jméno. Na Fernandela se navíc nesmí chodit v den pohřbu nejbližších příbuzných; ale na ten film chtěla jít Marie). Na jaký Fernandelův film šel tehdy Meursault s Marií se asi nedozvíme, Albert Camus zemřel začátkem roku 1960, takže to mohl být i tento. Časově mohl, ale tématicky zřejmě nebyl. Nebyl až tak "groteskní", ale měl šmrnc, švih, šarm, ale i vážnou dobovou zápletku, která byla aktuální v celé poválečné Evropě. Pozn.: U režiséra filmu Juliena Duviviera se učil a zřejmě lecčemu naučil i mladý Otakar Vávra - a nejenom ve vztahu k filmu jako takovému, ale i vážnosti režisérské práce. Viz z jeho knihy Moje filmové století: "... a pan Havel se mohl pochlubit přátelům, že u něho pracuje světový režisér a slavní herci. Ale za chvíli mu to nedalo, vzal si Duviviera trochu stranou a zašeptal mu, jestli by něco nemohl uděla jinak. Duvivier se na něho podíval, vzal ho za klopu saka , vyvedl do z ateliéru a zabouchl za ním železné dveře." (12.03.2017)

Krásná milá stará klasika v rukou Fernandela, k tomu nemůžeme snad nic dodávat, byla to největší komediální ikona ve Francii před příchodem de Funese. Rozmlouvání s odpovídajícím Bohem, no nádhera poslouchat, když mu Pán radí, aby nasedl již na dřívější vlak, protože ten mnoho nestaví a je rychlejší... :-)) (23.07.2009)

Troufnul bych si říct, že Julien Duvivier nám s Donem Camillem naservíroval mistrovskou kombinaci mezi levicově zaměřeným neorealismem a italskou komediální klasikou 50. let. Ode všeho je tu trochu, zazní Internacionála, starostův synek musí být pokřtěn jako Lenin, do toho padají křesťanská moudra. K popukání to není, ale já mám tyhle filmy z černobílého italského venkova rád. Don Camillo se starostou Pepponem vedou věčné hádky, ale přesto je v jejich vztahu něco vzájemné úcty a sympatie si získávají střídavě oba (Fernandel ovšem o něco víc). Kouzelnou kreaci uštěpačné staré učitelky Cristiny předvedla i stará francouzská herečka Sylvie, zatímco Franco Interlenghi coby vycházející hvězda italského filmu vypadá ve fotbalovém oblečku směšně. (17.03.2012)