radektejkal

Povídka (a asi jedna ze slabších) do Antologie černého humoru André Bretona. Jemu by se asi líbila, mně příliš ne. Ostatně odklon od Bretonova surrealistického hnutí se s věkem projevuje stále silněji. Luise Buñuela nacházím v jeho posledním tuctu filmů, v nichž již nasál surrealistickou tresť a přitom si vytvořil svou vlastní estetiku a od přímého Bretonova vlivu se zcela oprostil. Jeho poslední film, bravurní zpracování knihy Pierre Louyse "Femme et le patin" považuji za originální nadhled stárnoucího muže.

Myslím, že překlad do češtiny by měl zahrnout celé jednotné číslo, tak jako originál: "Já, ty, on, ona, ono". Od množného čísla se název, jako celý film, distancuje. Nejradějí bych se ovšem smířil s názvem: "Já, on, ona" - proč by mě do toho (ty) měla zatahovat. Film-performance se odehrává v prostoru čekání "až naprší a uschne" (či až nachumelí a roztaje, viz film). Nebo také ve třech "ročních" obdobích, která se neustále opakují. Film je svým způsobem zneklidňující, ale i uklidňující. WillBlake píše něco o "nedotknutelném stavu" (někdo jiný píše o "dotknutelném") a není to jako zapomenout na čas, spíš jako zapomenout na skutečnost.

Už nechci Monte Crista. Na poslední díl jsem se díval náhodou, předchozí jsme neviděl. I když patřím spíš ke generaci Jeana Maraise, zaujala by mě určitě i tato verze, kdybych ji viděl jako první. Každý, kdo se mstí, musí počítat i s jednou obětí navíc - se sebou samým. U Edmonda Dantèse to mělo smysl, protože s tím počítal. S lodí se nám nevzdauje Monte Cristo, ani Edmond Dantès, nýbrž někdo úplně jiný, koho dosud vůbec neznáme.

"Za to může Voltaire"! A za co všechno? Za ideály francouzské revoluce? Nebo za kritiku nemístného nadšení a bujarého optimismu (Candide ou l'optimisme, 1759) či osudu, který můžeme označit jako dobrý nebo špatný pouze při porovnání (Zadig ou la Destinée, 1747). Včera jsem dostal dopis z jedné německé redakce: "Mit voltairianischen Grüßen". Voltaire je nyní v oblibě, pokud v ní nebyl vždycky. Za co ale může a nemůže, je věc jiná. Nemůže za to, že člověk plný šťávy a touhy po životě zemře zaživa, protože tak se chová smrt; člověka je schopná kdykoli transportovat (i letadlem) z tohoto světa na onen. A je jí docela jedno kolik kamarádů má kolem sebe nebo u obrazovky.

Tento film vidělo už 90 "uživatelů" a žádný "můj oblíbený uživatel". Není ostatně ani divu. Svůj thomaso-mannovský třídílný seriál (Kouzelná hora, Lota ve Výmaru a toto) jsem uzavřel neslavně. Poslední (a nedokončený) román "Bekenntnisse des Hochstaplers Felix Krull" z roku 1954 znám dobře (originál i překlad) a velmi se mi líbil. Přijde mi, že vzácně nevtíravý humor, kterým se vyznačují všechna Mannova díla (především romány), tu možná v souvislosti s jeho nadcházející smrti, kulminuje. Mannův humor nejsou vtipy, někdy se zdá, že to ani humor není, ale je to tady, Mann je vtipný freudovsky i nietzcheovsky zároveň; stačí se jen nadechnout a pousmání následuje automaticky. Rozhodně to není žert (ve smyslu Kunderově), žádný výsměch ani ironie. Není to humor hrubý ani sprostý, přičemž hrubý je mnohdy horší než sprostý. Teď už mluvím o filmu... Není to burleska, je to buranství. Není to plavba po klidných vodách bláznovství, ale křeč.

Přečetl jsem si jedinou dosud zveřejněnou recenzi (NinadeL) a přitom se rozhodovall, zda dát za tři nebo za čtyři. Recenze rozhodla, je sympatická a je k věci. Myslím si, že žádný Mann už v Česku nevyjde (snad nějaká povídka, nový překlad Zauberbergu byla nejspíš výjimka), není to zkrátka země pro jeho knihy, "prosečské" nadšení už dávno pominulo. Natočit "Lotu" není nic lehkého. I když by se dnes točila asi jinak, je nutno přiznat, že Egon Günther měl v ve věci jasno (i když zřejmě myslel na určitý okruh diváků), a že v tomto rámci to asi lépe nešlo. Pokud vím, vyšly v NDR sebrané spisy Thomase Manna v šedesátých a sedmdesátých letech (jak je to dál, nevím). Nové vydání bylo ve všech výkladech knihkupectví, staré ve všech antikvariátech.

Koupili byste klukovi nový oblek za 90 tomanů? Vždyť roste a za chvíli mu bude malý! Mohammad má zvláštní anatomii ramen a loktů, jeho běh je pohledný, sportem se však škola nezabývá. Zklame nadučitele v dějepisu, ale v hospodě přečte plynně cizí dopis. K moři, pro ryby, které chytá jeho otec, dobíhá, když je loďka ještě na moři nebo je už ukotvena nebo někdy mezitím. To jsou obyčejné události, které tvoří plný život. - Letos má nastoupit do našich škol 150 000 prvňáčků, pro 25% z nich žádají rodiče o odklad. Přitom je jejich mládí plné péče a zážitků. Přesto se nebojme  porovnat jejich život s životem Mohammadovým! (Jemu bych zase doporučoval, aby se občas umyl a na noc se převlékal.) - Myslím, že si teď dám diváckou pauzu, abych třeba nepřekryl dojem z tohoto vrcholného koncepčního díla.

Film plný děje a relevaních událostí. Některé pasáže jsem si přehrával jako retrospekci. Ze života novináře, kterého bychom sotva dnes pohledali. Dnešní novináře je možno zařadit do několika skupin: hloupí - zkorumpovaní - ti, kteří se chtějí nechat co nejdříve zkorumpovat - odstavení a mrtví. A to mluvím o profesionálních novinářích. Novinář amatér naproti tomu nemá žádnou šanci svůj příspěvek nikde otisknout: dveře jsou zavřeny, telefonní čísla nefungují a na e-maily nikdo neodpovídá. Chorvat Vlado Kovac je profík; jeho úspěchy a chyby se zveličují, osobní problémy eskalují.

Ve snaze podívat se na něco, co udrží moji pozornost a přitom zapomenu, jaká je všude zima, a že když nesněží, tak alespoň prší a fouká nárazový vítr, jsem vsadil na Dannyho Boylea a vsadil jsem špatně. Ostatně jako už po několikáté: čtyřem filmům, které jsem od něj viděl, jsem dohromady udělil sedm hvězd, a protože jednomu filmu jednu hvězdu hned odpářu, budou to přesně dvě hvězdy na jeden film. Pár populárně vědeckých knih o fungování mozku a amnézii by moji pozornost zřejmě upoutal mnohem spolehlivěji, zvlášť pokud by byly dobře napsány a nevyskytovaly se v nich nepřehlédnutelné nesmysly. Nicméně, jdu se podívat do ledvinky, zda mám v přední kapsičce dosud klíče od auta a do vedlejší místnosti, zda mi tam dosud visí tři květinová zátiší Jindřicha Zezuly (jsou to akvarely, víc jak 10 000 Kč za to nedostanete, pokud mě kvůli nim přepadnete).

Janáčkovy opery, to je hudba vznášející se nad slovy. Jako amatér nemohu dodat víc, a pochybuji, že to dokáže odborník. Nedávno jsem slyšel v rádiu (v pořadu o Milanu Kunderovi) novou teorii Janáčových nápěvků, která může znejistět odborníka, nikoli amatéra.