radektejkal

Tajemství eroticko-magického páru Serge Gainsbourga a Jane Birkinové se nepodařilo odhalit. Byl jsem sice již na stopě (jemné mezery vlevo od dens incisivus medialis a vpravo od dens incisivus lateralis u chrupu Jane Birkinové), ale nakonec tato stopa nikam nevedla, a o to méně bylo možno najít nějakou solidní stopu v hudbě Serge Gainsbourga (ani v jeho písni s divným názvem, ale jasným obsahem "Je t'aime… moi non plus", kterou nahrál s JB rok předtím, a kde se praví "l´amour physique est sans issue - fyzická láska nemá východisko / je bezvýchodná" . Nenašel se ani žádný motiv, pokud jím nebyla tradiční frantická (nebo spíš frantícká) rafinovanost a dekadence. A tak se to nějak celé rozplizlo v dohadech, zda Serge Gainsbourg v kožíšku přeškaredí Sokrata, který v něm nejspíš také chodil...

Film jakoby jednoduchý a prostý (takový byl Amatér), přitom však mnohovrstevný a rozkošatělý: od teorie filmu, přes vedení socialistického podniku, až po život mladé katolické rodiny. Chtěl bych si jen krátce všimnout poslední vrstvy. Kamera (jako zástupný symbol pro jakýkoli zájem muže o jinou věc nebo osobu mimo rodinu, potažmo mimo ženu) se stává předmětem konfliktu hned na počátku, ještě před vlastním "amatérským filmováním". Je to v okamžiku, když žena nechce, aby se "její" dítě filmovalo nahé. (Amatérově odpovědi: "vždyť je to děvče" už ale nerozumím.) Dalším momentem je rozbití zrcadla, symbolické zničení kamery. Každé další mužovy "úspěchy" a především jeho nadšení pro film a filmování, tj. zvyšování jeho komplexnosti, složitosti a společenskosti, v ní vyvolává znechucení a odpor. A protože již není možno převést vše zpět na původní primitivní rodinou úroveň (muže starajícího se pouze o ženu a dítě – sklenka vodky a televize jsou jistě přípustné), raději odchází.

Personifikovaná choroba - a přitom (v naší době) ta největší a nejslavnější, jak šikovné a postmoderní. Anebo tomu tak není? Myslím, že je. Každá nemoc se nám zjevuje ve své (pravé) podobě. Každá s námi navazuje konverzaci, každá je jakýmsi rozdvojením a současně zosobněním. Nemoc je výzva! Výzva nikoli ke konfrontaci, ale ke skutečné a bezprostřední komunikaci. Zde nepomohou mobily, e-maily ani internet, ale nepomohou ani doktoři a duchovní učitelé. Každý si to s nemocí musí vyříkat sám! A pokud je to zhoubná nemoc - pak to platí tím více. Bertrand Blier o tom věděl asi hodně, asi to nejpodstatnější, že dialog s nemocí nelze vést dlouho s vážnou tváří. Nemoc nakonec zbaběle utíká, ale neradujme se, že jsme objevili metodu, jak na to, touhle branou může projít jen Charles a Louisa, jak by řekl Franz Kafka, každý má "tu svou jen za jedinou".

Při některých (možná je jich většina) Fassbinderových filmech běhá mráz po zádech. O tomto filmu "Pěstní právo (liberální) svobody" to platí beze zbytku. "Tak jsme se dohodli", "Dělej jak myslíš", "Jsou to tvoje peníze" - to jsou hlavní a nejfrekventovanější zaklínadla liberální svobody, sdružená do pojmu "pěstní právo". Přestože víme (nejsme přece dnešní), jak to půjde a co se z toho vzejde, nedokážeme se na to dívat s klidnou myslí, ani s pocitem "vždyť si o to koledoval"... Sám jsme musel po půlhodinách odbíhat a něco (nutně) vyřizovat, a podvědomě si (přitom) přál, aby už tomu byl konec, aby to trápení už přestalo. Totální Fassbinder (režie, scénář, hlavní role) ve svém "situačním" dramatu tu tu tu tu jemně ťuká na dvířka komedie. Pozn: Přesto je (celý půlrok či více) Franz Biberkopf šťastným člověkem. jeho tiráda na štěstí u baru (bez Eugena) v druhé polovině filmu je podmalována písničkou George Moustakiho "Meteque", aby bylo jasné, že je tohle je rajon, kam nepatří. Už pro něj není místo ani nahoře ani dole.

Tento týden ro už je třetí film ze školního prostředí, a nyní z toho nejvyššího. Asi je to inspirativní film, protože mě při něm napadl text písně (zpívá se na Mercedes Benz, který proslavila Jani s Joplin): "Božíčku kup mně Mecedese Benze / a taky pár euro, strč mi do kredence. / Dřela jsem se celej život, ale už se mi nechce. / Božíčku kup mi Mecedese Benze // Božíčku dopřej mi jeden den ve městě / a kup mi hezký prádlo, jako nevěstě. / Nekoukej na stovku, nekoukej na dvě stě. / Božíčku dopřej mi jeden den ve městě." A tak dál. A tak to tu máme. Hlavně je třeba cvičit výslovnost anglických samohlásek - není to sranda, i když ostatní taky nevypadá srandovně. Prostě "job" není "čáp" a "suck'n'fuck" "sarkofág". Ale tak jako tak, realizační tým (dporučuji převzít tento pojem ze sportu, jelikož je jedním z nejfrekventovanějších) odvedl profesionální práci (jedna z mnoha floskulí, které Vladimíru Justovi v jeho Slovníku unikly). Přestože ve filmu nikdo neodpočívá, je to film veskrze odpočinkový. Známe to i z jedné nejapné reklamy: "Byt, o to tu běží!" V samém závěru se opět vracíme do světa písní. Tentokrát je to Zappův "Bobby Brown" v podání pana otce, který z toho dělá opravdovský čoromoro.

Učitel (pokud je trochu znalý psychologie dítěte) by měl vědět, že tento vzdělávací systém vyhlásil válku učitele (nikoli učitelů, ti se těžko spojí) proti žákovi jako (individuu) a proti třídě (jako davu). A tato válka zná jen boj a dočasné příměří. A dále je třeba vědět, že učitel žákovi nic nepřináší, a v podstatě ho jenom obtěžuje svými neadekvátními požadavky. (Sám jsem se ve škole nic nenaučil, všechno jsem se naučil vně školy). Ostatně (jak se dříve říkalo) "na měšťance (6–9 třída) jsme měli zbrusu nového třídního učitele; mladého, sportovně založeného, vynalézavého i celkově sympatického (na rozdíl od učitele filmového). Přes moji počáteční snahu se s ním sblížit vzniklo mezi námi nepřátelství, o kterém si ještě dnes moji spolužáci vykládají. O psychologii jsme neměli ani páru - já byl ovšem ještě děcko, ale u něho to bylo trestuhodné. Ale zpět k filmu: vždyť utopit učitele patřilo vždy - a domnívám se, že stále patří - k nejvytouženějším dětským snům.

Hřebejkovým filmům buď nerozumím, a/nebo se mi nelíbí a/nebo nejsou dobré. Tady mě ale chytlo téma (nikoli já jeho): rázem jsem si vzpomněl na všechny ty učitele a učitelky (v mém případě ze ZDŠ) s jejich specifickými formami vydírání, překrucování, šikanování, poznámkování; každý měl na to své metody, zaběhnuté způsoby, jak žáka deptat, ponižovat, shazovat před ostatními. Ještě teď po padesáti letech je mi z toho zle. A co na to říká můj soudruh v tísni, Thomas Bernhard (rovněž po skoro padesáti letech)? "... Pohrdám těmito profesory, a od té doby je nenávidím čím dál víc, neboť jejich činnost vzhledem ke mně spočívala jen v tom, že mi každý den, a tím nejnestoudnějším způsobem, polévali hlavu z obrovského nevyčerpatelného kýble, nadmíru páchnoucím zaběhnutým svinstvem, takzvaným vyšším vzděláním, aniž by si alespoň trochu uvědomili, jaký je skutečný účinek jejich chování." (Die Ursache, 1975, překlad R.T.) - Myslím, že režisér mohl do svého děla nacpat nejen prach, ale také kouli, (jakou)kouli. Facit: Petr nebo Pavel, Novotný nebo Havel.

Film, který mrazí a pálí zároveň. Adrenalinový film. Ale především film natočený s láskou a zasvěceností. "Chronik einer Sehnsucht" se dá přeložit (a domnívám se, že přesněji) jako "Kronika jedné touhy", a myslím si, že o to jde, o jednu touhu jednoho člověka: touhu po svobodě, která nám byla (mluvím stále o filmu) podávána mnoha různými formami a na mnohé způsoby, nikdy však takto. Předbřeznová doba (Vormärz, 1830 až /březen/ 1848) přivála do Německa (ale také do "našeho" Rakouska-Uherska) nový vítr: vědomí sama sebe, sebe sama jako myslícího a jednajícího subjektu, schopného a ochotného bojovat o svou svobodu (nejen jako dosud negativní svobodu ničení). A co je svobodou? Domnívám se, že stačí "myslet si, co chci,a jít si, kam chci." Už na tom je možno zjistit míru své vlastní současné svobody. (Politické svobody, např.svoboda shromažďovací atd., včetně volebního práva, s tím nemají co dělat, a jsou spíš jen zastíracím manévrem politiků)... Hlavní hrdina (vedle dalších hlavních hrdinů, protože nikdo tu není opozaděn) Jakob Simon nezná meze svého srdce, ani své hlavy. Jeho domovem, domovinou (Heim, Heimat) není to poznané, zaběhnuté, přejímané, ale zcela "nový" svět. Jeho touha po poznání je zakotvena v paměti, je snílek a polyglot, ale jak se "nový" člověk vyrovná se starými "strukturami"? Pozn. 1: Fenomenální kamera. Kdyby každou sekundu jedna fotka, pak by jich bylo 13 500. Pozn. 2: Kdepak jsou všechny ty Gretchen a Florinchen, neboli Jetče a Florinče.

Mezi gudaulinem * a troufalkou *****. Oba recenzenti patří mezi mé oblíbené a s oběma si dopisuji, zejména na téma posuzování filmů, které mě skutečně zajímá, i když mě začalo zajímat teprve po vstupu do čsfd. Černobílé i němé, i černobílé němé filmy mám rád, často se k nim vracím, severskou produkci (Victor Sjöström, Theodor Dreyer,..) mám přece jen o něco raději než sovětskou avantgardu. Neurážejí mě ani nové černobílé či němé či obé filmy, někdy mám dojem, že se jejich doba, byť v modifikované podobě a s modifikovanými záměry, pozvolna vrací. Němá báseň o Rodolpho Valentinovi se ale nepovedla. Prostě nemá žádnou šťávu. Němé filmy musí být jako rebarbora, a ne jako bambus. Celou bídu tohoto filmu vidím především při srovnání se starší skandinávskou kinematografii, jejich vjem je jaksi "emočně autentický". Tohle je jen bublina, jak o ní píše gudaulin, která zřejmě už praskla nebo se pohybuje v jiných sférách. A tak zbývá otázka (na kterou neodpovím, i když gudaulin to dělá), komu je tento film určen: jeho děti zřejmě raději pouští jiné bubliny, moje (sic 92letá) matka, která Rodolpha samozřejmě také obdivovala, v tom nic známého ani jinak podnětného také nespatřuje... A co se Oskarů týče, to mám radši Honzy a Pavly, i když jsem měl také strýce Oskara, kterého zastřelili Rusové na konci války, když se na tancovačce zastával nějaké holky. - Tím jsem chtěl zlehčit nejen "udílení Oskarů " nebo "tenhle film", ale celou tuto svoji (kurz/truc)recenzi.

Správní chlapi se vždycky dohodnou, aby každý měl to svoje... Dospívající dívka Evie (Evelyn či Evalyn), která ani neví, kolik jí je let, se taky neztratí. Život na ostrově se maličko pohnul a zavlnil, jako vždycky, když někdo připluje a potom zas odpluje. Film o tom hovoří jasnou řečí, není třeba se něčeho domýšlet, nad něčím bádat, vlastně není ani třeba o tom diskutovat. Pozn. 1: Pokud existuje pojem filmová literatura (nikoli literatura o filmu), pak je tento film možno zařadit mezi slabikáře (ovšem nikoli v pejorativním smyslu). Jsou zde jasně (byť především pro mladší ročníky) uvedeny pojmy jako "rasová nesnášenlivost", "láska k nezletilým", "režijní vedení dětských herců" a další. Pozn. 2: Osobně mě zaujal Rev. Fleetwood, když si nechal otočit matraci, na které spal Traver. I dnes znám lidi, kteří si nelehnou do postele, v níž spal někdo před nimi, byť by byl stejné barvy kůže, stejného pohlaví a stejně čistotný. I tuhle filosofii nám přinesl konzum (nikoli rasismus).