Toman

Vynikající příspěvek do doby, kdy bychom se snad už mohli začít pokoušet vyrovnávat alespoň s tak vzdálenou minulostí jako je druhá světová válka a události krátce po ní. Dobře, možná je to naivní myšlenka, když máme problém i s aspoň trochu objektivní reflexí první republiky, ale je třeba mít naději:) A co samotný Toman? Skvělé obsazení, kostýmy, masky, vůbec technická stránka. Film sice nejde ani v jednom ohledu do hloubky, ale šíři záběru má úctyhodnou. Připomínat si, že konec války nebyl začátek obnovy, ale že se další roky po světě stěhovaly statisíce uprchlíků, a že už za války se usilovně pracovalo na tom, jak "správně" uchopit vládu v osvobozeném Československu - a především jak vypadaly prostředky toho uchopení - rozhodně neškodí. A asi se najde jen málo lidí, kteří by nečernobílost lidských charakterů i dějin dokázali ilustrovat lépe než Zdeněk Toman. Tohle se Ondřeji Trojanovi opravdu povedlo. 80% (18.06.2020)

Přesvědčivý Macháček, pěkné kulisy a to je tak zhruba vše. Tenhle film, jako by snad neměl duši. Že je natočen dost tendenčně mi zas až tak nevadilo, vadilo mě, že mě vůbec nezasáhl. Herci přijdou, odříkají své repliky, ale v člověku to nic nezanechá. Toman je dalším z mnoha českých filmů z poslední doby (Masaryk, Lída Baarová, Milada, Jan Palach), který i přes silné téma, zdaleka nesplnil mé očekávání. Buď jsem na naše filmy moc náročný a nebo je prostě neumíme natočit. A musím naprosto souhlasit s uživatelem Peterssonem, že závěrečné titulky jsou lepší, než celý film. A to mě naštvalo asi úplně nejvíc. (10.03.2019)

Jako hraný dokument může Toman velice dobře sloužit při školních projekcích. Při výuce dějepisu může být skvělým východiskem pro vysvětlení dobových kontextů, událostí atd... Díky Trojanově profesionálně odvedené práci, vsunutým dobovým záběrům, přemíře textových titulků a úzkostlivému lpění na faktické přesnosti (včetně zohlednění vzhledů jednotlivých postav) se podařilo myslím poměrně dobře zachytit atmosféru a události přelomových let 1945-48, ale také celkem nenásilně ukázat pravou tvář komunistické strany (tj. bandy moci- a majetkuchtivých kriminálníků, která je ve skutečnosti Marxovým idejím na kolektivizované hony vzdálena...). Ale pořád je to jen lepší hraný dokument, který selhává v klasickém vyprávění, utápí diváka v množství epizod, které nijak nerozvíjí, a rezignuje na jakékoli budování napětí, čímž činí z Tomana umělecky poněkud nesmělý film. Volba Macháčka pro hlavní roli je vlastně příznačná a podtrhuje kvalitativní úroveň filmu: Vedle toho množství skutečně dobrých herců jako jsou Dulava, Finger, Plesl atd., kteří se svých rolí ujali velmi dobře, je Macháček v hlavní roli (!) křiklavým důsledkem nemohoucnosti: Vnímáme, co v dané situaci recituje, ale nic moc to s námi nedělá a pořád víme, že se koukáme na Macháčka... (21.11.2019)

Nemám veľmi rád špionážne filmy alebo filmy s agentami na jednej alebo druhej strane počas studenej vojny. Ale toto ma celkom bavilo. Do veľkej miery to ale bolo hercom, ktorý to svoju úlohu zvládol dokonale. A bolo zaujímavé sledovať, ako boli osudy niektorých ľudí zložité, spletité a plné ťažkých zvratov a nečakaných životných cestičiek. Nadpriemer. 75/100 (19.09.2023)

Toman je zde jen kamínek v mozaice poválečné politiky, jednu z mnoha tváří na kancelářských setkáních, jednáních, společenských akcích. Hovoří s Klementem Gottwaldem, s Rudolfem Slánským, s Janem Masarykem a desítkami jiných aktérů doby, opatřených vždy pečlivými podtitulky se jménem a funkcí jako na historickém tablu. Místo osobního dramatu se odvíjí chodící mluvící encyklopedie druhé půle 40. let v oparu schůzovního cigaretového dýmu. Přitom právě a jedině Zdeněk Toman je nosnou, protože málo známou a kontroverzní postavou, s níž by se daly dělat divy. Ať už pracoval pro exilovou vládu v Londýně, kde si vybudoval obchodní kontakty, repatrioval za patřičné „všimné“ občany v Užhorodu, sháněl jako šéf zahraniční rozvědky pro komunisty pokoutně závratné sumy na volební kampaň, nebo – opět za úplatu – pomáhal deportaci židovských uprchlíků přes naše území, vždy myslel na vlastní kapsu. Ale dost možná – což bohužel z filmu není patrné – se při tom musel báječně bavit vlastní obratností, nepostradatelností i mocí zákulisního hráče, jenž si na každého vede tajný spis. Je tu banální putování mezi manželkou a milenkou včetně zběžných sexuálních scén. Odstředivý tok vyprávění včetně černobílých archivů se blíží spíše hranému dokumentu či popisné rekonstrukci událostí než dramatickému osudu jednotlivce. Je to důkladné, zevrubné a únavné v čele se stokrát již slyšeným Gottwaldovým projektem po návratu od prezidenta z Hradu, nemluvě o skutečnosti, že bezmála dvě a půl hodiny stráví divák s vesměs nesympatickými lidmi. V komunistické galerce není komu stranit ani o koho se strachovat, Tomanovi chybí silný protihráč – i za cenu smyšlené figury. Přitom po stránce filmařských řemesel jde o projekt poctivý, nešizený a vyčerpávající – i když v obou významech slova. Zvolená metoda zkrátka produkuje naučnou nezáživnost, a když se v poslední půlhodince začne smyčka utahovat, pozdní nástup rodinného thrilleru už se s očekáváním nutně míjí. (13.04.2020)