Playtime

.. Jednoduchá krásná postavička s roztomilým hláskem, mnoha mimickými gesty, klaunovským vystupováním a zaměřením na zvukový detail a "rušivé" elementy.. I neslyšně se dá ztvárnit milé a hluboke komedianství a dramatičnost světa, ve kterém je tato postavička nucena žít. Vlastně se jedná o drsnou nezastřenou kritiku moderní společnosti pod zákryvem smíchu....! "Jednoduchá genialita" je více, než-li složitá logika a racionálnost!!! (16.09.2007)

Filmy Jacquese Tatiho jsou natolik specifické, že máte pocit, že sledujete někoho, kdo rozuměl světu tak jedinečně, že se buď na jeho vlnu naladíte, nebo nikoli. V tomhle případě se jedná o film, který je a není groteskou, je a není komedií. Takové ztvárnění společnosti opravdu, není daleko od reality, z čehož místy docela mrazí. (10.06.2015)

Vynechajúc Tatiho filmársku genialitu, ktorú už opísal Kristusazapad, najviac ma na PLAYTIME okúzlili analógie s trilógiou Roya Andersona, ktorá bola zakončená minuloročným sedením a premýšľaním holuba na strome. ___ Pri pohybovaní sa v imaginácii a hutnej autorskosti Tatiho alebo Andersona, v podstate nás ohromia rovnaké veci. Obaja autori vytvárajú svoje vlastné svety konštruované vo viacplánových obrazoch, ktoré napriek svojej jasnej artificiálnosti prenikavo reflektujú náš každodenný svet (Anderson absurditu, Tati skôr chaotickosť). Tiež sa zbiehajú v zachytávaniu svojich vízií do celkov a epizodického rozprávania, ktoré je prepojené niťou ústrednej postavy, taktiež je tu spoločná výnimočnosť zmyslu pre humor. ___ Či už sledujeme PLAYTIME (Pan Hulot je taktiež postavou trilógie) alebo ktorýkoľvek z Andersonových posledných troch filmov, oslovia nás aj ako filmové diela na nesmiernej technickej a osobitej úrovni, aj ako komentáre k našej banálnej, absurdnej, chaotickej existencii. Rozdielom však môže byť hlavne konečné vyznenie. Anderson nás naviac hypnotizuje v pomalom tempe, ktorého mŕtvolnosť je podporená sivým tónovaním farieb a líčenímpostáv pripomínajúcim corpsepainting. Po skončení Tatiho máme naopak chuť vybehnúť do ulíc a užívať si všetok mestský chaos . (11.05.2016)

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)

Playtime je naprostá filmová šílenost, která si nebere jakýkoli servítek, a tudíž je dost pochopitelné, že film jako takový není pro všechny diváky ... včetně mě. Během celého toku děje jsem si nedokázal vytvořit pevný názor na to, co jsem viděl, což mě celkem štvalo. Pár motivů se mi zde vskutku líbilo - "výkladní bytové skříně", "improvizace s otevřenými dveřmi" nebo "hra s odrazy ve skle". Zkrátka snímek, u kterého jsem se i přes jeho dynamiku dost nudil. (24.11.2011)