Pan Hulot jede na výstavu

Automobilovy Jacques Tati a komedialni road movie pana Hulota. Neni to spatne, ale po dokonalosti Playtime musel byt tenhle kousek pro vsechny obrovskym zklamanim. Nejake ty vytribene sceny a odlesky Playtimu se zde sice take objevi (viz. excelentni over-the-top bouracka), ale celkove je to spis dalsi odlehcena komedie ve stylu prazdnin pana Hulota, jen ve slabsi forme. 5/10 (09.06.2010)

Nikomu neberiem jeho zmysel pre humor a srandu v podobe prkenného pána Hulota, no môj šálok kávy to nie je. Niekto za tým celým možno vidí kopec zábavy a inteligentného humoru, ktorého mnohé časti si možno človek uvedomí až nejaký čas po projekcii, avšak ja som si neuvedomil nič - nerozumel som tomu. Celý príbeh je len o tom, že sa ide z bodu A do bodu B a počas cesty sa stávajú hlavným postavám rôzne nehody. No tie nehody boli tak banálne a nezáživné, že som mal čo robiť aby mi očné viečka nezlomili lícnu kosť. Skrátka pán Hulot nie je nič pre mňa. Ledva podpriemer. 30/100 (11.06.2019)

Aby film vůbec mohl vzniknout, musel Tati producentovi slíbit: 1) že opět ztvární pana Hulota (postavu, jež mu byla vnucena vnějšími okolnostmi); 2) že Hulota vytáhne z chumlu komparsistů do popředí a v návaznosti na to, 3) že tentokrát nebude testovat všímavost diváků a těžiště akce posune blíže ke kameře. Po finanční katastrofě jménem Playtime, fakticky jeho posledním plně kontrolovaném autorském počinu, neměl jinou možnost. Navzdory uvedeným omezením je Trafic zdařilou groteskou, která vkusně satirizuje téměř intimní vztah člověka a automobilu. Jedno z vícero dvojznačných gest (muž klečící před otevřenou kapotou) staví automobilismus na roveň náboženství, jehož svatostánky jsou konsekventně různé veletrhy a výstaviště. Tati si naštěstí dokázal uhájit dostatek tvůrčí kontroly, aby ani tentokrát nemusel vyprávět ucelený příběh. Fabule je komplet shrnuta českým názvem – pan Hulot jede na výstaviště. Určující (významotvorná) tudíž není, jako v groteskách obecně, kauzalita, nýbrž interakce mezi postavami a prostředím. Splývání živého s neživým Tati dovádí ad absurdum, když se stává nehybnou součástí „živého“ porostu rodinného domku. Obdobně živě neživá jsou auta, jejichž strohý pohyb udává hlavní tón rozehrané geometrické symfonie, která se paradoxně stává skutečně zajímavou až po hromadné srážce, kdy musí lidé ze svých náhradních tělesných schránek (extenzí jejich smyslů, jak by napsal McLuhan) vystoupit a začít improvizovat. Stejně promyšlených scén ve filmu není tolik jako v Playtime, některé záběry jenom vyplňují prostor a ani kritické zacílení Traficu nelze srovnávat s Tatiho předchozími filmy. Přesto jde o zábavu, která ve svých lepších chvilkách prozrazuje dotek génia – člověka, který myslel tělem a mluvil filmem, a který se s filmovým plátnem rozloučil jednou z nejchytřejších scén své kariéry. Poté, co začne pršet, konečně nabývá smyslu Hulotova výbava do deště. Propriety, které postavu charakterizují, jsou svým využitím vyčerpány a tím i idea pana Hulota. Není co víc dodat. 75% (22.03.2013)

Nečekané zklamání. Tati se s vědomím, že výrazně ztrácí v souboji s novou krví francouzských komiků, jejichž nepsaným lídrem se stal Louis de Funés, pokusil o snímek ve stejném duchu - například stavba scénáře mi připomněla Velký flám (přesouváme se bleskově z místa na místo), nicméně už tímto tahem si spíše ublížil. Film na mě částečně působil, jako kdyby se měl zmiňovaný Funés zbavit veškerých emocionálních projevů - což by, pokud si to dovedete představit, nedopadlo zrovna dobře, chvíli jsem si zase připadal jak při sledování filmů Les Charlots či Pierra Richarda. Tati zde také resignoval i na další prvky, které dokreslovaly jeho genialitu - tentokrát Hulot není soběstačnou postavičkou, která by vpadla do jakoby cizího světa, zde je ředitelem jednoho koncernu a má zde spoluhráče, kteří ho zcela nepřekvapivě brzdí. Ani se není čemu divit, že tímto kouskem si jedna z nejzajímavějších postav francouzské komiky zavřela definitivně dveře, i tak za pár povedených gagů (hever, příchod do policejní kanceláře...) dávám aspoň ty dvě hvězdičky. (25.06.2010)

Tati výrazne sprznený po niekoľkých produkčných neúspechoch. Jeho Hulot sa tak vrátil k čisto grotesknému záberu, ale aj tak afirmuje zaujímavý asociáciu bariér človeka a stroja. A samozrejme, ľudskej jednoduchosti a hlúposti, ktorá sa prejavuje v akýchkoľvek zjednodušených nuansách, epizódok. Je to teda viac než hravá a živá sieť ironizácie a dobre nálady, ktorú však brzdí menší manévrovací priestor a kreativita, ktorá je zapríčinená viacerými okolnosťami. (09.02.2018)