Režie:
Jan MatějovskýKamera:
Alois NožičkaHudba:
Jarmil BurghauserHrají:
Ilja Racek, Ilja Prachař, Oldřich Vlach, Karel Vlček, Otakar Brousek st., Jaroslav SatoranskýObsahy(1)
Oldřich Daněk se tentokrát ve své dramatické fantazii zahleděl do čtrnáctého století a jako zápletku si vybral zavraždění 54 templářů, které nařídil francouzský král Filip IV. Templáři mu totiž nechtěli půjčit peníze. Kolem tohoto faktu rozehrál autor a režisér mistrnou zápletku, která se opírá o fakt, že popravu vlastně, byť ve své básni a s krutou nadsázkou, navrhl sám básník de Bois (O. Vlach), který jde orodovat za jejich život ke králi (I. Racek). Vše ale dopadne jinak, důmyslnou intrikou je právě básník králem určen za pařížského kata a popravu musí vykonat sám… (Česká televize)
(více)Recenze (9)
Každá hra žije svým svým životem a životem doby, v níž je vnímána. Při TV premiéře v prosinci 1968 musela v divácích vzbuzovat analogie se situací po srpnové okupaci, hledání viníků a tušení budoucích kolaborantů....Ovšem tato hra je nadčasová a její morální apel o vině, vinících a trestu dnes vyznívá zase jinak. A oslovuje silně proto, že je tak dobře napsána a provedena. (max.90%) ()
V pátek 13. října 1307 byl Jacques de Molay na příkaz francouzského krále Filipa IV. zatčen a posléze postaven před inkviziční soud z podezření kacířství. Ke zrušení řádu došlo až 2. dubna 1312.Slabošský papež Kliment V. tomu nedokázal zabránit. Falešné důkazy proto řádu připravil Vilémem z Nogaretu...který sám řád dlouho nepřežil. Tohle Češi zkrátka umí.. ()
"Lidé potřebují svoje židy. Žije se snadněji a lehčeji jsou-li nějací židé." Historické hry/apokryfy Oldřicha Daňka se obvykle vyznačují bryskními dialogy plných silných myšlenek a ani v případě tohoto komorního televizního snímku tomu není jinak. V tom dialogu mezi králem (Racek), rádcem (Prachař) a básníkem (Vlach) jsme svědky poměrně ostrého konfliktu argumentů jednotlivých aktérů, které mají mnohdy nadčasovou hodnotu. On už samotný historický kontext (rozsudek nad vedením templářského řádu) nabízí vcelku zajímavé paralely (třeba srovnání s událostmi v Československu po roce 1948, kdy spravedlnost též dostávala "na frak"). Při slovech typu "my nehledáme pravdu, my ji děláme," tak téměř mrazí. Celkově to téma hledání viny a viníků (klidně i těch zástupných) je stále živoucí a nosné. ()
Chceš-li něčeho dosáhnout, nestačí být pro, musíš být proti. Ale to ty ne! Ty jsi pro, ty nejsi proti nikomu. A přijdeš za námi a chceš abychom my sami byli proti sobě. Nejtrpčí Daňkova reflexe justičních vražd 50. let - spolu s divadelní hrou Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko. Inscenace vyžaduje maximální divácké soustředění i tehdy, pokud znáte scénář (v roce 1970 stačil vyjít knižně, inscenace skončila v trezoru). Zatímco Ilja Racek ze své ironie občas sklouzne v buranskou povýšenost, Ilja Prachař exceluje v roli sebevědomého "tvůrce pravdy, která se líbí". Oldřichu Vlachovi příliš nesedí poloha rozhořčeného intelektuála z první poloviny inscenace, protože ji hraje jakoby v deliriu podobném jeho kreaci v zemanovských Mimikrech. Našel se až ve druhé části své komplikované úlohy, kdy neodříkává fráze a neobrací se k divákům-lidu, ale na své soupeře, jako by je žádal o pomoc. Tento zlom tematizuje i ruční kamera Aloise Nožičky, která se zklidní, zatímco v první polovině často odváděla pozornost od skvělé slovní přestřelky. ()
Pro mne naprosto nestravitelný způsob podání, ale v tomto případě musím udělat výjimku. Bylo to famózní. I když se skoro celou inscenaci nic moc neděje, je to napsáno tak, že jsem ani na chvíli nepřemýšlel nad rychlo posunem. A to je u mne co říci. Možná mohl být kratší katův monolog, ale přesto jde o nadprůměrné dílko. ()
Reklama