Neúplné zatmění

Tento film je strašidelný, až gotický, a to ani nepotrebuje nadprirodzené prvky.....Atmosféru utvára nielen viacerými ťažkými témami spojenými do depresívneho snímku, ale aj smutným konštatovaním, že väčšina deja je realistická a bohužiaľ, zlé zaobchádzanie a týranie chorých/hendikepovaných (vlastne aj zdravých!) detí (naposledy kauza Čistý deň v SR) je ešte stále normálne. (20.07.2018)

Jeden z hodně zdařilých a hodně nedoceněných filmů Jaromila Jireše nás zavede do ústavu pro zrakem postižené děti a do nitra dospívající dívky Marty. Ve své hloubce dost depresivní a Jirešem citlivě podaný příběh se naštěstí jakousi pomyselnou cestou ke světlu odlehčuje příchodem mladého psychologa v podání úžasného Oldřicha Navrátila, jehož dialogy s postiženou holčičkou nešetří originální motivací. Vlastně o tom tenhle snímek s příznačným názvem Neúplné(!) zatmění je - být znovu přiveden ke světlu poznáním a objevením vlastního já. V zásadě bych i souhlasil s podanou filozofií, nač mi je mít v hlavě odpověď na otázku, jak se jmenuje nejvyšší hora v Austrálii, když neumím najít odpověď na otázku, jak se cítím. Takže moje pocity z filmu: smutek, úzkost, chvilková deprese, očekávání, během scén s přísnou pečovatelkou s drsnými metodami (v podání Blanky Bohdanové) docela nervová tíseň, ale s příchodem pana Navrátila také úsměv, v jedném momentu přímo výtlem. ;-) Celkově od počátku velké zaujetí, pocit zásahu ze silného tématu a poutavého zpracování, a v závěru trochu lítost z tak náhlého konce. Zatímco u některých filmů nabývám pocity přílišné rozvláčnosti napříč dlouhou stopáží, myslím, že zde naopak tak skvělé rozehrána zajímavá témata mohla pokračovat po necelých 80ti minutách klidně ještě nějaký čas dál... 85% (Československá filmová výzva) (11.04.2019)

„Já ti něco povim a pamatuj si to dobře. Člověk je sám. A každý tu žijeme sám za sebe. Čím dřív to pochopíš, tím líp.“ Po Křiku jsem dal Jirešovi další šanci ohromit mě a Neúplné zatmění bylo tou správnou volbou. Sice smutnou jen s pár záchvěvy naděje či něčeho pozitivního, ale to jí rozhodně na kvalitě neubírá, právě naopak. Dílo je to velmi emocionální a myšlenkově bohaté. Ačkoliv divák nemůže cítit přesně to, co hlavní hrdinka, film mu její pocity přibližuje, jak jen může. Publikum tak chápe její strach, depresi a pocit konce světa. Snímek pak vypráví o odpuštění, smíření se (nikoliv však odevzdání se či házení flinty do žita), o duševním stavu, kdy má člověk i přes to, co „nespravedlivého“ se mu stalo, mít rád nejen ostatní, ale hlavně sám sebe. To vše je navíc podpořeno výbornými hereckými výkony především dospívající Pátíkové a svérázného psychologa Navrátila. Sem tam některá místa trošičku drhla (+ je tu ta podivná scéna s vypnutím proudu a fungujícím telefonem), ale to nic nemění na tom, že hodnotím silnými 4*. (19.09.2017)

Zajímavý film s trochu psychotickou estetikou a výbornou dětskou herečkou v hlavní roli. I když je mnoho scén dost na efekt a příběh docela prostý, trochu vyumělkovaný, přesto jde v dobové tvorbě o jasný nadprůměr. I když jako náš zástupce v oscarovém klání tento film musel asi působit jako pěst na oko. (25.06.2010)

Mám pocit, že skoro nikdo jiný než Jireš tyhle témata vážných, nevyléčitelných nemocí či postižení točit nemůže, protože v tom na rozdíl od všech ostatních dokáže rozehrát tolik dalších témat, že se to stěžejní téma pomalu stává až druhořadým. Navíc je to opravdu psychologické, plné geniálních filmařských nápadů (už třeba jen tím nápaditým zobrazováním jejího nového vnímání světa), přirozeně silných scén s minimem jakéhokoli vydírání, ke kterému by se celý film mohl naprosto jednoduše upnout a zajímavých témat je tu skutečně spousta, třeba o jiném vnímání světa i při fungování všech pěti smyslů nebo taky o tom, že je každý člověk jiný a každý jinak uvažuje, ale máme tu i touhu po svobodě, rebelování proti přehnaně přísné ošetřovatelce (které nemůže nepřipomenout ošetřovatelku z Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale na rozdíl od Formanovy klasiky to není ani chvíli žádný cílený kalkul), touhu po tom, aby svět člověku porozuměl, ale taky touhu po pomstě za zničení života, která ale vede k překvapivému odpuštění a smíření se současnou životní situací. A to celé trvá 77 minut a nestačím se divit, že toho tolik stihl Jireš do takové stopáže dostatečně a nosně vecpat. Navíc tady mi snad poprvé plně sedl i jeho osobitý styl, který jsem párkrát překousl už i jinde, ale nikdy jsem se s ním "nesmířil" tolik, jako tady. Navíc to má naprosto úžasný plakát. Bych dal klidně i plný počet, ale to by v budově internátní školy pro zrakově postižené neměli mít volně přístupný balkón s chybějícím plotem, který je dokonce v nejvyšším patře (!!! - ale možná to byla skrytá satira na stav takových komunistických ústavů, jenže i tak to svojí nelogičností bije až moc do očí, zvlášť, když ten balkón za poměrně dlouhou dobu nikdo neopraví) a závěr by taky musel mít povedenější, protože jsem neustále čekal, že se konečně pomstí svojí sestře (která je asi jednou z nejzápornějších postav všech československých filmů), ale místo toho to uspěchaně došlo k určitému smíření s "novým životem" a přitom tomu smíření nebylo věnováno hlubší propracování. Ale jinak skvělý film a neskutečně příjemné překvapení. Silné 4* (26.06.2022)