Tenkrát v Hollywoodu

„V TOMHLE MĚSTĚ SE VŠECHNO MŮŽE ZMĚNIT BĚHEM MŽIKU…“ /// Všichni, jenž vědí, kdo je Quentin Tarantino mají krásnej konec léta. „TENKRÁT V HOLLYWOODU“ je retro pohodovka, která místo slovní onanie sází na tu audiovizuální. Vzdává poctu době, o který (přiznávám) vím celkem hovno. Jemně lavíruje mezi fikcí a skutečností a QT s námi jako vždycky hraje ty svoje dvojsmyslný hrátky. Příběh se ochomejtá kolem vraždění sekty Charlese Mansona. Není na něm postavenej, ale až ho uvidíte, budete souhlasit, že bez něj by to prostě byla jen půlka Tarantina. Navíc jde o vzpomínku na Sharon Tate. Stylem sobě vlastním ji nechává na plátně často samotnou, aby vše, co si o ní myslí, vyniklo. Příběh má pomalý tempo. Je laděnej melancholicky a zaměřuje se na postavy, dobovou atmosféru a charisma herců. A ten konec… Dechberoucí a vyvolávající salvy smíchu. A to prosím není žádná groteska s Lupino Lanem (nebo Charlie Chaplinem!), ale řežba, jež nadchne po krvi lačnící publikum. Soudě podle reakcí, nás, podobně smýšlejících, byla v kině většina! Je dokonalej, je optimistickej, je krvavej, je vtipnej, je... Tarantinův! Tochu víc jsem rozepsal TADY… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Vím (nevím) Kdo je Quentin Tarantino…). 2.) Pochopím, proč je dobrý mít doma plamenomet. 3.) Chystám se založit Rodinu. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR * AKCE * NAPĚTÍ * (20.08.2019)

Je to jak dlouze, labužnicky natáhnout kouř z bezfiltrovky a vychutnat si jeho stejně dlouhé vydechování. Nerozkašle vás, neškrábe v krku. Což je vlastně jediný problém, který s tímhle "kalifornských snem" mám. Znalci Tarantinova díla budou záhy tušit, že se opět bude měnit historie a tentokrát už to zdaleka není tak podvratná sranda jako u Panchartů. Troj-hlediskové vyprávění (herec-kaskadér-Sharon Tate) nemá úplně tu precizní stavbu Osmi hrozných, je to epizodická kolekce historek z natáčení a okouzlených vzpomínek na vyhaslé neony. Prostě Tenkrát v Hollywoodu není vrcholným Tarantinem, což neznamená, že po skončení filmu nebudu po krk zamilovaní do křivého úsměvu Cliffa Boothe a těch 162 minut dělit třemi, protože tak rychle tahle historka utekla. A zároveň že nebudete odolávat nutkání jít na to znovu, i když pointu jste znali předem... (09.08.2019)

(2x) Nejsem typický Tarantinův divák, vlastně mám ráda z jeho portfólia jen Sin City. Na zesílené zábavné násilí mě neužije, na nekonečné dialogy s fiktivními popkulturními odkazy jakbysmet. Ale Bylo, nebylo v Hollywoodu je dokonalá pohádka (český překlad Tenkrát v Hollywoodu odkazuje jen na vedlejší motivy filmu). A ideální právě tím, jak moc je odlišná od předchozích pozérských filmů. Zbytečně se tu nemluví, zábavné násilí trvá jen chvíli a dokonce má smysl, což je téměř neuvěřitelné. Vztah mezi zobrazovanou érou a jejím zobrazením je ideální. Nejde tu o prázdnou parodii americké televize 50. let a konce jedné hollywoodské éry (ten odchod do Evropy je typický po dlouhá poválečná léta). Kouzelně se tu míchá realita s novými dotáčkami, celé to stojí na vědomé poctě fenoménu, který si snad ani tak seriózní výklad nezaslouží. Vše je na svém místě, dokonce je zmíněn i Walt Disney. Leonardo a Brad hrají na jistotu a vychází jim každé gesto, každý úsměv. Je radost s nimi trávit čas. Jako bonbonek fungují různé hostovačky, například nedávno zesnulý Luke Perry nebo veteránka kaskadérů Zoë Bell. A samozřejmě velké téma je Margot Robbie jako Sharon Tate Polanski (která zrovna dočetla Hardyho Tess), jedna z mnoha zapomenutelných hvězdiček, která se stala nezapomenutelnou díky hlouposti Mansonovy partičky idiotů. Její kauza je už něco docela jiného a inspirovala mnoho jiných filmů a knih, protože šok z jejího umučení skutečně rezonuje celých těch 50 let. Nedávno celou tu problematiku řešila mmj. i 7. série American Horror Story: Cult. To, jak s tématem naložil Tarantino, je až dojemně krásné. Něco takového bych do něj nikdy neřekla. #čsfdprojekce (15.08.2019)

"Zatřes s ním!. Ráno jsem mu vymrdala mozek z hlavy." Miluju filmy. Samozřejmě ne tak moc jako Kentán z Tarantinova, takže jsem zdaleka nepochopil všechny odkazy, kterejma film zahltil. Prostě film je to hrozně pomalej, divák přesto nestíhá vnímat všechny vykutálený podněty a čas přitom letí neskutečně svižně. Při sledování jsem navíc nasál tak neskutečnou atmosféru šedesátek, že jsem se poté odmítal vrátit do reality. Tradičně se mi to povedlo až na druhej pokus, protože při odpanění Hollywoodem jsem měl v hlavě jen skvělýho kámoše Cliffa, stopující Prcinu, obšourníkovu barbie Sharon, pinďoura Bruce Leeho a samozřejmě plamenomet do každý rodiny. Až při druhým setkání mi došlo, jak moc je to skvělej film. (05.10.2021)

Tenkrát v Hollywoodu možná není úplně film pro mě. Na jednu stranu oceňuji to, že Tarantino jako režisér dovede natočit film, který dobře vypadá, má skvělou muziku, hezky se na něj kouká a všichni, kdo se objeví před kamerou, ze sebe tlačí maximum. V tomhle případě jsme se ovšem asi úplně nepotkali u příběhu. Tenkrát v Hollywoodu jde trošku ve stopách Hanebných panchartů, bohužel tu Tarantino na rozdíl od nich netočí variaci nebo poctu konkrétnímu žánru, ale spíš době a průmyslu. A popravdě o televizním průmyslu v Americe šedesátých let vím víceméně prd a ze seriálů, o nichž se tu mluví, jsem slyšel tak o každém třetím. Samozřejmě nechci tvrdit, že to je Tarantinova chyba - on sám říkal, že tenhle film pro něj bude hodně osobní a je to na něm vidět. Ale zkrátka se tu zabývá věcmi, které neznám a které mě popravdě ani moc nezajímají. Podobně „mimo“ jsem se před lety cítil u jeho Jackie Brown, protože subžánr blaxploitation mi také nic neříkal. Ve výsledku jsem u Tenkrát v Hollywoodu často seděl před plátnem a říkal jsem si, že to, co se na něm odehrává, je asi cool, z něčeho to vychází a na něco to odkazuje, ale vzhledem k tomu, že vůbec nevím na co, nedovedu do toho úplně proniknout. Spíš to bude chyba moje než samotného filmu, faktem však zůstává, že podruhé na to asi nikdy koukat nebudu. (12.08.2019)