Kluci na řece

O jednom lete pri rieke, chlapčenských huncútstvach, láske a o smútku nad stratou milovaného syna... Film je priam nasiaknutý dobovou atmosférou a typickým hereckým nadšením v podobe človečiny a entuziazmu, ktoré boli tak príznačné pre to obdobie a to i napriek vtedajším ťažkým časom. Snímok, v ktorom chodia obutí len dospelí. Škoda, že sa už k sebe tak ľudia nesprávajú, s dobrotou na dlani, milým úsmevom a to i v prípade, že tú druhú stranu hrešia. Bol som zvedavý na Zorku Janu a musím konštatovať, že naozaj ten talent mala, navyše neskutočne pôvabná herečka. 75/100 (30.03.2016)

Spisovatel, básník a režisér Václav Krška se po úspěchu Ohnivého léta rozhodl znovu vrátit ke své milované řece, k symbolu mládí, síly a touhy po poznání. Příběh, situovaný do rodného Písku, upomíná na mnohá klukovská dobrodružství našich vlastních let plná nesmiřitelných šarvátek a bojů, ale také čestných proher i opravdového přátelství. Proti této velkolepé oslavě života staví Krška bolestnou touhu osamělé staré paní, která ve velkém domě teskní po svém jediném synovi, ztrativším se kdysi kdesi ve světě, a také nostalgickou vzpomínku starého venkovského hokynáře za pomalu uplývajícím životem v jímavé interpretaci Jindřicha Plachty. Z tohoto básnivého oparu, jenž se vznáší nad celým filmem jako jemná pavučina snů a fantaziií, cele vystupuje Krškova složitá osobnost, nádherná ve své umíněnosti i upřímnosti, vzdorující nejen dobovým konvencím, ale také válečným útrapám a ústrkům. Svět byl tehdy nemilosrdně devastován, ale tady, na břehu řeky Otavy, se čas na několik málo dní zastavil. Snad náhodou, snad doopravdy. (05.10.2008)

„Řeko milovaná řeko, o tobě se mi chce dneska vyprávět a o dětech které žijí na tvých březích. Bylas jejich kmotrou, hovoříš do jejich snů i her a jejich život je v tobě otištěn jako v zrcadlech“ Trocha poetiky, trocha dojetí (Terezie Brzkové) i první lásky, ale především spousta rošťáren v podání "Bukounů" a "Portičáků". A k tomu „věčné dítě“ Jindřich Plachta, u něhož je „guma na Bukouny vždy zdarma“. Vcelku roztomilý film, i když nevím, co by na něj řekla dnešní generace dětí…Na mě osobně trochu moc vypjatá hudba. (16.02.2019)

Jindřich Plachta hrál roztomilou postavu. Kvůli němu se na staré filmy těším jak malé dítě, které se chystá s rodiči do hračkářství. Svatopluk Beneš hrál opět klasického, zasněného, romantického, mladého milovníka. Jeho popis místnosti mě dostal. Z legrace jsem totiž zavřela oči a představovala si vybavení pokoje, které popisoval před starou dámou. Musím říct, že by byl dobrým vyprávěčem, fantazie by pracovala úplně sama. Zajímalo by mě jak se tvůrcům podařilo ukočírovat tu melu na řece, kdy se ty dvě party rvou jako koně. Ale to už se dnes nedozvím. Od té doby uteklo už spoustu času. Tak se o tom můžu jen domýšlet. (06.07.2010)

Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let představuje v Krškově filmografii poutavé intermezzo. Film, natáčený už po totální postalingradské mobilizaci a obou heydrichádách, spojuje vlastenectví s idyličností a pábením. V nezvyklé roli vidíme Jindřicha Plachtu, v nezvyklém úhlu pootavský Písek. Fronty byly pro tu chvíli zrušeny, jek sirén, vítajících spojenecké bombardovací svazy, přelétající směrem na župy Horní a Dolní Podunají (pardon, Rakousko), stal a hučící letadla zmizela z oblohy. Zůstává na ní, i vymetené, i českými bělostnými oblaky do šlehačkova přizdobené, jen žhoucí slunce a pod ním řeka .... řeka, nad kterou protentokrát nesvítí měsíc. Je to kontinent lásky a nevyslovené naděje. Míhají se tu i zajímavá herecká jména: jedno z posledních zastavení s mladičkou Zorkou Janů-Babkovou, tragickou sestrou Lídy Baarové, Borek Lipský, o němž se v titulcích dočítáme, že zemřel v Pelhřimově dva roky po válce (další z bratrů nebo blízkých příbuzných Lipských nebo jen pouhá shoda jmen ?), budoucí textař Zdeněk Borovec a mnoho a mnoho dalších. Také Terezie Brzková a Zdenka Baldová. Klukovské léto pánů dětských i pokročilejších let bylo a zůstává i létem dívčím a ženským. Zastavením, v němž jsou skryty zárodky alternativních, nikdy neuskutečněných budoucích cest naší národní kinematografie. Čas se tehdy, v tom okamžiku, v tom filmu, v tom poootavském krškovském zaslíbeném městě Písku opravdu zastavil. A my s ním. Kolik živých, až palčivých pocitů a asociací to v nás vyvolává i dnes! (06.04.2008)