Nico, 1988

Nico vlastně není kdovíjaká hvězda, kvůli které byste své děti měli donutit přemýšlet nad hudbou minulosti. Byla to taková diva, kolem které se točili největší umělci tehdejší doby. Zřejmě je uměla uhranout, možná i nadchnout. Těžko říct. Tenhle film mi to ale zodpovědět nedokázal. Trine Dyrholm se snažila sebevíc, ale tak zfušovanej životopisnej film jsem fakt hodně dlouho nezažil. Nezáživnej, nudnej, nic neříkající, přeskakující z jedné časové osy na druhou, aniž by dával jakoukoliv logiku. (24.11.2018)

Chápu záměr tvůrců ukázat Nico jako "opravdovou" Nico. Tedy ne jako hezkou panenku, která šla z postele do postele podle toho, jak listovala encyklopedií Největší rockové hvězdy. Nevybrali si proto její nejznámější období, ale ukázali Nico zestárlou, "konečně autentickou", tentokrát ne v efektním světe slavných hudebníků, ale jako ženu, která nezávisle tvoří vlastní hudbu bez ohledu na to, jestli se publiku líbí nebo ne. Tvůrci k tomuto zobrazení využili trochu halucinogenní flashbacky a téměř polodokumentární snímání nepříliš veselé současnosti. Žel, zcela bez nápadu, zcela bez tahu na branku. Děj je utahaný a nudný, nic moc neříká, jen zobrazuje různé scény. A navíc mě její hudba nijak neuchvátila. Byť oceňuji scény z koncertu v Československu, jakkoliv na mě nepůsobily přesvědčivě (ale lidi ze Západu takhle mohli ČS komunistickou realitu vnímat). SHRNUTÍ: Sex, drogy a rock n roll si vždy vyžádají vysokou cenu. A ona ji zaplatila s plným vědomím. (07.12.2020)

No dobře, tohle byl každopádně zvláštní snímek. Přiznám se, že jsem o Christě Päffgen nikdy předtím neslyšel. A čekal jsem, že pro mě film její osobu objeví, a to se tak úplně nestalo. Nemůžu říct, že bych žil i nadále v blahé nevědomosti, ale do psaní jejího životopisu bych se raději nepouštěl, protože těch bílých míst tady zůstalo příliš mnoho. Uznávám; tvůrci se přece jen soustředili na finální etapu zpěvaččina života a občasné flashbacky byly až překvapivě informativní, ale i tak si myslím, že by si její osoba zasloužila obsáhlejší útvar. No, a když tohle píšu jen na základě toho, co jsem o jejím životě právě zjistil díky této záležitosti, je jasné, že mě snímek nemohl úplně zklamat; spíše u mě vyvolal zvědavost, a za to si třetí hvězdičku zaslouží. Oceňuji i výkon Trine Dyrholm v titulní roli. / Poučení: Drogy jsou fuj. (18.10.2022)

Zpěvačka říká "Vybírám si své publikum " a " Netoužím, aby mě milovali všichni". A film také se nesnaží zavděčit každému a režisérka Nicchiarelli se snažil vzít si její slova k srdci. Ukazuje zpěvaččin styl při vystupování a její temnější stránky kdy bojovala už jako starší s depresí a drogami . Měl jsem pocit, že nikdo není tak osamělý jako Christa Paffgen i když je stále obklopená davem. Ale myslím, že režisérka z jejího životopisu udělala trochu fikci. Jsou zde hezké písničky. (13.05.2020)

„Mladí lidé jsou nudní." „Jo, ale patří jim náš svět." „Ty tomu fakt věříš?" „Ne." Stárnoucí, unavená, závislá na heroinu...hvězda undergroundového nebe. Hvězda, co už nechce být kynoucí smažkou, nýbrž stárnoucí elegantní dámou. Jenže na to už jí čas nezbyl... Nejde o žádné strhující drama ze života výjimečné zpěvačky. Čas ve filmu plyne pomalu tak, jako Nico mluvila. Poslední chvíle života jsou prokládány písněmi, nesmrtelnými songy. Naprosto uhrančivý je koncert v Praze, kde mělo zaznít více skladeb. Klidně bych mu dal i více jak čtvrtinu filmu. „Velvet Underground? Tam jsem dělala jen křoví s tamburínou. Moje kariéra začala, když jsem se osamostatnila." Film pro ty, co měli a mají písně Nico rádi. Kolemjdoucího diváka zřejmě neosloví. My Heart Is Empty. (31.05.2021)