Krvavý trůn

Tento způsob zpracování Shakespeara zdá se mi být poněkud.... Skvostným! Jen škoda, že nikdo nenatočil japanizovaného Hamleta, když byl Toširó Mifune mlád, neb jeho zdejší hypnotické, zcela totální zešílení je prostě výtečné, stejně jako blesky, které dokáže metat z očí a tváře rámované démonicky zježeným vousem. Překvapila mě i dost velká porce megalomanských záběrů, kdy se třebas po pláni prohání desítky jezdců v plné zbroji na svých komoních, přitom by tu ani nebyl velký rozpočet nijak moc potřeba, komornost je vzhledem k předloze očekávatelná. Sice bych ocenil nějaký ten souboj (jsem zvrhlý bídný červ, ó ano), který by atmosféru ještě víc podpořil, ale i bez něj je to prostě a jednoduše výbornej film, kterému hrozně sluší stylizace do Japonska a jediný důvod, proč Shakespear Macbetha do Japonska nezasadil rovnou je nejspíš ten, že Japonsko považoval za Waleský hovorový výraz pro natvrdo vařená vejce s tuřínem. ♫♪ " Pyšný hrad stál na tomto bezútěšném místě... " ♫♪ (17.05.2014)

Tento Kurosawa mi přišel oproti jiným dílům, tak trochu bez života. Jediné scény ze kterých čišela ta obvyklá radost z filmování, jsou ty s duchem. Navíc děj je naprosto předvídatelný, takže jediné co nám zbývá je kochat se Toshirem Mifunem, což je naštěstí příjemná činnost. Postava kterou hraje je ale opravdu těžce zmanipulovatelnej blbec (jinak to říct nejde) a ta jeho žena byla čistě odpuzující. "Krvavý trůn" není pěkný film, je to těžká deprese . (25.01.2007)

S každou další Kurosawovou exkurzí do japonské historie ve mně vzrůstá nechuť k jeho přehnané teatrálnosti, která se projevuje nepřirozenou gestikulací, koulením očima a patetismem v mluveném projevu. Bez ohledu na kulturní odlišnosti takhle bezpochyby ve středověkém Japonsku lidé nemluvili a nejednali. Je to pro mě příliš rušivý prvek ve filmu, který se jinak může pochlubit silným příběhem inspirovaným Shakespearovým dramatem. Kladem filmu je ještě výpravnost typická pro Kurosawovy historické filmy a několik pociťově atmosférických scén z tajemného Pavučinového lesa. Na druhé straně, režie je statická a jednotlivé záběry mají přinejmenším v některých případech přetaženou stopáž. Celkový dojem: 45 %. (29.06.2008)

Před lety jeden z mých prvních Kurosawů; v paměti mi uvízla vlastně jen absurdně dlouhá scéna bloudění v mlze, z které jsem řičel nadšením, neb mám úlety rád. Po druhém zkouknutí po letech jsem v pokušení hvězdičku ubrat, protože to pro mě jaksi negraduje – atmosférické, výtvarné i emocionální vrcholy jsou nahloučené v první polovině a nitky vyprávění (linka Wašizuovy ženy, motivace jeho morálního úpadku, probouzející se výčitky, návrat dvojice uprchlíků…) se ztrácejí a zase vynořují ne zcela přesvědčivým způsobem. Pár věcí ale stojí za to – třeba sugestivní výjev se zlomyslným duchem a celý koncept sebenaplňujícího se proroctví, který láká k přemítání o předurčenosti osudu, o tom, co si neseme v sobě a co je nám podstrčeno okolnostmi. No tak dobrá, zůstaneme na čtyřech. (10.09.2014)

Akiru Kurosawu povazujem za velikana svetovej kinematografie, ale tu sa sekol. Mekbet je totiz cisto Sejxpirovske /ja viem, Shakespeare/ tema a japonske obdoby Mekbeta pre mna fakt nie su. Kurosawovo prevedenie tejto temy do feudalneho Japonska divaka nestrhne, nuda zase dostala dostatok priestoru - najma v strede filmu- a to nie je dobre. Kulisy su len priemerne, dialogy tiez /radsej mam z japonskej historie samurajske temy, Obdobie Meidzi a nastup Fasizmu v 30. rokoch 20. storocia + vlada Hideki Todzo-a, tieto feudalne japonske temy su mi lahostajne. Jo a ked uz Sejxpir, tak urcite radsej siahnem po Wellesovi a jeho Tragedy od Othello 1952 alebo po Mekbetovi 1948 tiez od Wellesa. 52 % (19.04.2016)