Krvavý trůn

Trochu mě mrzí, že si věčný klaďas Mifune střihl i tuto zápornou roli. Nesedla mně k němu. Taky neakceptuju, že ze sebe nechal dělat od manželky takovýho vola. V příběhu jsem se trochu ztrácel a o jménech ani nemluvím, ale s tím mám vždycky problém:) Rozhodně to je nejvíc fantasy film od Kurosawy, co jsem viděl. (28.06.2012)

Zlo plodí zlo, a to plodí zasa len zlo... ...a zlo môže mať rôzne podoby. Môže to byť zlý duch, prebývajúci v najtemnejších kútoch tajomného lesa, alebo hlboko v srdci, v duši, vo vlastných túžbach a snoch človeka. Alebo v žene... Kurosawovský Macbeth. Popravde, mal som a stále mám trochu strach postaviť Krvavý trón po bok Kurosawových skutočných majstrovských diel ako Sedem samurajov, Dersu Uzala alebo Kagemuša. Narozdiel od najmä prvých dvoch menovaných to nie je absolútne dokonalý, filmársky čistý a excelentný zážitok. Lenže tie prešľapy sú tak drobučké, že sú popri temnej atmosfére, ktorá je tak hustá, že ani nemôžem povedať, že by sa dala krájať, bravúrnej výprave, drsnému príbehu, fantastickej hudbe a Toširó Mifunemu, hrajúcemu ako o život, prakticky nepostrehnuteľné. Hororové prvky, pasáže s duchmi, úvod a záver so zborovým spevom, neskutočne natočená scéna so stromami a geniálne rozuzlenie sú pamätnými momentami, na ktoré budem ešte dlho spomínať. Čo u mňa Kurosawa stratil na svojich "len" výborných filmoch opäť získal týmto diamantom. Až na brutalitu a obdobný Nakadaiov výkon Krvavý trón prekonáva neskorší farebný Ran po prakticky každej stránke. 95% (27.04.2014)

Přepsáno v září 2018. Krvavý trůn je úchvatným filmem svojí výtvarnou podobou. Macbeth na japonský historický způsob je osvěžující variací anglického klasického literárního díla. Obrazy jsou s důkladnou pečlivostí komponovány v poetickém nadšení, objekty halucinace se v transcendentálním mystériu vznášejí v auře neodvratnosti neosvětlené strany lidské mysli. Hra pro vyvolené o moc se brodí po pás krví, spojenectví je nestabilně proměnlivou veličinou. Manipulace ženou, stojící ve omamném stínu moci, využívá slabosti mužské duše a nahlodává sprškou stupňujících se pochybností a strachem o získané pozice. Nastiňuje se vizuální efekt svírání rozkladnosti pošpiněného svědomí. Tradiční japonská exprese je vhodným průvodcem japonskou výpravností. Macbethem japonského dechu je Wašizu Taketoki (velmi zajímavý Toširó Mifune), statečný a úspěšný velitel první pevnosti a později pán Pavučinového hradu. Proroctví zaselo semínko nedůvěry, nevraživost a cesta temnou stranou je provokována s rafinovanou úskočností, vznětlivý temperament je zručně zneužíván ke zdaru nejvyššího cíle. Cykly se otevírají a zavírají ve stejném duchu předurčenosti. Hlavní ženskou postavou, Lady Macbeth, je Wašizu Asadži (dobrá Isuzu Jamada), Taketokiho manželka. Její hlas nahlodává manželovu sebejistotu. Pochybnost za pochybností klade v léčku záště. Na vrchol se kráčí za každou cenu. K výraznějším postavám patří Duncan, původní vládce Cuzuki Kunimaru (Hiroši Tačikawa), prožívající svou vlastní krvavou cyklickou cestu. A také Banquo alias Miki Jošiaki (sympatický Minoru Čiaki), Taketokiho nejbližší přítel a důležitý a schopný vojevůdce v zuřivé hře o moc. Z dalších rolí: původnímu vládci věrný šlechtic Macduffe alias Odakura Norijasu (Takaši Šimura), naplnění osudu Fleance alias Miki Jošiteru (Akira Kubo), dědic původního pána Malcolm alias Cuzuki Kuniharu (Takamaru Sasaki), stará porodní bába (Eiko Mijoši), či éterický oblak ducha Pavučinového lesa (Čieko Naniwa). Krvavý trůn je obrazově působivou shakespearovskou filmovou adaptací. Japonské kulisy působí svěžím dojmem a víří dějiny v krocích tradicionalistické japonské exprese. (29.06.2009)

Před lety jeden z mých prvních Kurosawů; v paměti mi uvízla vlastně jen absurdně dlouhá scéna bloudění v mlze, z které jsem řičel nadšením, neb mám úlety rád. Po druhém zkouknutí po letech jsem v pokušení hvězdičku ubrat, protože to pro mě jaksi negraduje – atmosférické, výtvarné i emocionální vrcholy jsou nahloučené v první polovině a nitky vyprávění (linka Wašizuovy ženy, motivace jeho morálního úpadku, probouzející se výčitky, návrat dvojice uprchlíků…) se ztrácejí a zase vynořují ne zcela přesvědčivým způsobem. Pár věcí ale stojí za to – třeba sugestivní výjev se zlomyslným duchem a celý koncept sebenaplňujícího se proroctví, který láká k přemítání o předurčenosti osudu, o tom, co si neseme v sobě a co je nám podstrčeno okolnostmi. No tak dobrá, zůstaneme na čtyřech. (10.09.2014)

Vďaka ČT 2 som sa dostal v prehliadke japonskej kinematografie asi do polovice nahraných filmov. Už som si zvykol, takže si, na rozdiel od nezvyknutých nemyslím že film sa chvíľami vlečie. Každý z trojice: Shakespeare, Kurosawa, Mifune prispel svojim nerovnakým dielom k tomu, že som mal z filmu dobrý dojem. A štvrtý vrchol trojuholníka patrí výbornej hudbe. (28.12.2009)