Lidé, kteří šlapou tygru na ocas

Pôsobí to divadelne. Ako keby sme si na chvíľu odbehli na nejaké predstavenie Nó A hoci to spĺňa takmer všetky atribúty, ktoré neskôr budú robiť historický žáner v Kurosawovom podaní tak pamätným ( chýba tu  výraznejšia charakterizácia), ten príbeh je vo svojej jednoduchosti vlastne celkom zábavný. Celé by sa to dalo aj nazvať Očami nosiča. Ten, ako ústredná postava sprevádza a pomôže panovníkovi a jeho ochranke prezlečenej za mníchov. Hudobné, atmosférické a v zásade aj dynamické. Ako celovečerný film to mohlo byť výborné. (03.04.2022)

Malý a krátký film ranné Kurosawovy tvorby, je natočený převážně ve studiu. Připomíná spíše televizní filmy. Děj je úplně jednoduchý. skupina sedmi uprchlíků, včetně bratra panovníka, se snaží utéci ze země. V cestě jim stojí hraniční kontrola, která ví o jejich mniškém převleku. Uprchlíci, kteří jsou si toho vědomi se i přesto rozhodnou vsadit na své prozrazené přestrojení a zkusit kontrolou projít. Děj je tedy velmi jednoduchý a celý se vejde do jedné hodinky. Je to kvalitní malý film, který ale nenese žádné hluboké poselství, jak bývá u Kurosawových filmů zvykem. (12.02.2007)

Jedným z prológových Akirových diel. Podobný námet, podobné princípy, podobné expresívne štylizácie i tajuplné okolité kulisy, akurát trošku komornejšie poňatie. Neprekážalo mi ateliérové prostredie, i (na jeho schopnosti) umiernenejší a trošku amatérskejší prístup, ale skôr väčšie rozvetvenie, odvážnejšie a zamotanejšie zvraty, pretože dobrodružné filmy mám hodne rád. A najmä tie v čiernobielom spektre (Mzda strachu, Poklad na Sierra Madre), ktoré istú tajuplnosť a mystiku prerozprávaných legiend dokážu umne využiť. A v tom najvyššom leveli sa už potom fantasticky pracuje s psychológiou postáv a formálnou vycibrenosťou, lenže dostať sa na tú úroveň (Rašómon) je dopriate hŕstke vyvolených a našťastie sa to režisérovi neskôr podarilo. Skrátka oproti vtedajšej konkurencii je tento príbeh o skupinke falošných mníchoch slušným priemerom, v ktorom si autor postrážil istú dávku nečitateľnosti a neidealizácii tej či onej postavy. A koniec koncov i storytellingu. Slušný Itôov zorný zjazd, vychytralé štúdiové pozadie v ústraní, škoda možno nedostatku technických možností a nižšieho rozpočtu. (15.04.2016)

"Lidé, kteří šlapou tygru na ocas" rozhodně není klasický film a to nikoliv kvůli délce, nýbrž svou formou. Nejen že to je adaptace divadelního představení, a to navíc adaptace která na divadelnost rozhodně nehodlá rezignovat, ale ještě ke všemu je to divadelní představení japonské. Jde tedy divadlo s pevně danými pravidly, důrazem na hercův výraz, na jeho řečovou ekvilibristiku, pracující například i s maskami, s tancem, s doprovodem tradičních hudebních nástrojů atp. A přesně tohle také Kurosawovo přetlumočení obsahuje. Je tu výrazný dramatický herec, sekunduje mu herec komický, celek je rozčleněn na jednotlivé obrazy v nichž, stejně jako v divadle antickém, platí jednota času, místa a děje... Pokud tedy hledáme v tomhle dílku klasické filmové napětí nebo děj, asi budeme zklamaní. Pokud ho ale vezmeme jako skvělou ukázku tradiční japonské kultury, budeme bezpochyby příjemně překvapeni... Celkový dojem: 75% Zajímavé komentáře: Dudek, Madsbender (14.03.2021)

Jeden z raných filmů známého japonského režiséra vychází z tradičního japonského dramatu divadla Nó - Ataka. Děj snímku se odehrává začátkem období Kamura, kdy rod Minamoto poráží rod Taira a k poměrně slušné lokální moci se dostávají bratři Joritomo a Jošitsune. To se samozřejmě nelíbí císaři Širakawovi a oba bratry lstí rozeštve. Jošitsune je tak donucen se skupinou svých stoupenců uprchnout ze země. Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba přejít přes území ovládané jeho bratrem, na němž jsou umístěny zátarasy, které tomuto útěku mají zamezit. A právě v tento okamžik snímek začíná. Akira Kurosawa se spíše než o ryze autorský počin snaží vzdát hold původní hře. Vzdává se tak venkovního prostředí a možností většího rozvinu děje a sází spíše na teatrálnost a interiérové scény. Do rukou se nám tak dostává poměrně zajímavý snímek, kterému se důmyslně daří pojit tradiční japonské drama a filmový průmysl. Nebyl by to však Kurosawa, kdyby hru neobohatil o nějaký svůj prvek. Jak je zde již v několika komentářích uvedeno, jedná se o komickou postavu nosiče, který na sebe neustále strhává veškerou pozornost. Největší problém v režisérově záměru vidím ve faktu, že děj, který je vytržen z kontextu, nemusí být pro neznalé příliš zajímavý. (02.03.2010)