Nadějné vyhlídky

Od Dickense jsem nikdy nic nečetl, takže těžko mohu srovnávat se silou a košatostí předlohy - čistě z filmu samotného mám ale pocit solidního, byť poněkud roztříštěného příběhu. Linie s uprchlým trestancem/mecenášem je výborná, jasné filmu dominuje a táhne ho dopředu. Ale ve chvíli kdy na poměrně dlouhou dobu převládne příběh staré zahořklé panny a její schovanky, tedy romatická linka a snaha vnést do charakteru hlavní postavy trochu emotivní hloubky, film povážlivě drhne a jinak solidní děj vyplňuje hustou vatou upjatých šroubovaných dialogů (fakt nesnáším Jane Austenovou... a toto ji silně připomíná) a vykonstruovaně působících "náhod" spojujících oba příběhy do jednoho celku. Naštěstí to nevydrží věčně, s přesunem do dekadentnějších Londýnských kulis a nástupem Aleca Guinesse je všechno zas aspoň na nějakou dobu v nejlepším pořádku. 7/10 (03.09.2012)

Je neděle odpoledne, v obývaku se sešla celá rodina a sháníte konzervativní, ale dostatečně kvalitní snímek k čaji o páté? Rozhodně sáhněte po Nadějných vyhlídkách. Typicky anglicky suchý humor se spojil s poetikou ne nepodobnou filmům Burtonovým se svými mlhavými močály, po nichž se prochází hledaní trestanci, a gotickými zámky, v nichž přebývají pavučinou olezlé zapšklé čarodějnice. Tyto propriety (snímané ještě navíc nádhernou kamerou) učinily takový malý zázrak - adaptace knihy Charlese Dickense, na kterou se dá koukat a je zábavná! Jediným problémem je dospělý Pip, jenž má být dvacetiletým mladíkem, lamačem srdcí a lvem salónů, kdežto tady ho hraje postarší nepříliš sympatický John Mills. (02.08.2012)

Přes všechny zjevné klady této adaptace (např. jedna z úvodních scén kdy utíkajícímu mladému Pipovi díky důmyslnému zvuku "radí" zvířata a vrzající vrata) jsou zde pr mě minimálně dva problémy - jedním je představitel jednadvacetiletého Pipa, který mírně řečeno věkově neodpovídá postavě, kterou ztvárňuje. Druhým a větším je oproti knize výrazně změněný konec filmu, který vlastně popírá vyznění knihy, kdy hrdinovy zbydou právě a jen "velké naděje" a zůstane sám. (Při hledání na internetu jsem však zjistil, že i Dickens si sám původním koncem neby jistý a přepsal i verzi optimističtější) (21.04.2012)

(1001) Ó můj bože, jak já nenávidím Estellu. Tato nenávist se ve mě usadila před sedmi lety, kdy jsem se setkala s látkou poprvé, a nyní zjišťuji, že se mě nedrží o nic slaběji než tehdy. A pravděpodobně ze stejných pohnutek, z jakých jsem v pubertálním věku mlčky obdivovala Písničku o škaredých holkách od Žáčka. Trochu mě překvapilo, že ze všech kritických hlasů je zrovna tenhle nejsilnější, ale co už. Další věc, se kterou jsem nepočítala, bude to, že druhý nejvášnivější hlas se bude týkat toho, že mě skoro až fyzicky bolelo, jak někdo může dopustit, aby se takhle zacházelo s dítětem (a tím mám na mysli výchovu všech těch dětí, tedy i Estelly). K věcem, co rozehřály mé srdce: pěstní bitka chlapců a pan uprchlý trestanec. A co se týče konce: Vždycky mi bylo líto, jakým způsobem se rozhodl Dickens nakonec ukončit tenhle příběh. (Teď budu mluvit o knižní předloze.) Jakýsi literární kritik o tom napsal: "Bylo by neadekvátním morálním ponaučením upřít Pipovi jeho odměnu, když předvedl růst svého charakteru." Tahle věta mě velmi rozlítila z toho hlediska, že autor za touto odměnou vidí Estellu. Estella není odměna, je to lidská bytost podobně ztýraná a zmanipulovaná jako Pip a zaslouží si vlastní rozpletení osudu a nikoliv ještě hlubší objektivizaci, a navíc to není vhodná "odměna" pro Pipa, protože Dickens strávil celou novelu až do té doby popisováním a vysvětlováním toho, že ti dva se k sobě nehodí. Jejich spojení by tudíž nepředstavovalo odměnu, ale jen další trest nebo spíš zvrácený vtípek. Toliko k literární předloze a teď k tomu, jak se s tím vypořádali filmaři. Jejich adaptační rozhodnutí totiž posunulo konec k lepšímu a to oceňuji. Pipovo gesto strhání závěsů a rozbití okenic je přímé a čisté a nepokřivuje tolik jeho charakter jako to knižní skočení po její ruce, když je konečně volná. A Estella se svou reakcí (přiznáním strachu) také zachová člověk a je jako šablona. Muhahaha, a teď jak nad tím přemýšlím, tak se mi v hlavě objevila analogie k seriálu Jak jsem poznal vaši matku, kde se rovněž řeší celoživotní posedlost muže (Teda) jednou konkrétní zidealizovanou ženou (Robin). Tvůrci seriálu osnovali intriky této posedlosti devět let a nakonec se je rozhodli zakončit tak, jak si od začátku naplánovali, a zcela tím spláchli do koše veškerý vývoj charakterů, kterým postavy během těch let nutně prošly. Ale kdybych tady měla jít do větších podrobností, tak se zase příliš rozčílím, a to se mi teď nechce. Každopádně bych to měla uzavřít tím, že David Lean, jeho scenáristický tým a jeho žena Kay Walsh zcela určitě našli přijatelnější způsob, jak nechat hrdiny spolu, aby to příliš nepošlapalo pečlivě budovanou čest protagonistů. (18.04.2015)

Viděno na velkém plátně v digitálně zrestaurované verzi. David Lean se po Poutu nejsilnějším rozloučil s Noelem Cowardem a pustil se do dvou adaptací děl Charlese Dickense. Jedinou výtku bych měl pro Johna Millse, který věkově neodpovídal Pipovi, bohatě to ale vynahrazuje jeho herecký výkon a další herci, především Alec Guinness, pro něhož toto první setkání s režisérským velikánem bylo bezmála osudové. A to jsem nezmínil dokonalou atmosféru blat... (09.08.2012)