Režie:
Maren AdeScénář:
Maren AdeKamera:
Patrick OrthHrají:
Sandra Hüller, Peter Simonischek, Michael Wittenborn, Thomas Loibl, Trystan Pütter, Ingrid Bisu, Hadewych Minis, Lucy Russell, Victoria Cociaș-Șerban (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Život zestárlého učitele Winfrieda Conradiho uplývá v naprosté rutině, kterou mohutný muž jen občas naruší svou pubertální vášní – drobným žertovným převlekem. Poté, co mu zemře jediný věrný druh, slepý pes, se Winfried rozhodne investovat veškerou pozornost do své odcizené dcery Ines, která dělá kariéru v nadnárodní firmě a nemá na nic a na nikoho čas. Po naprostém fiasku první návštěvy v Bukurešti mění Winfried strategii – čeho nemůže dosáhnout jako neúspěšný otec, toho může docílit jeho neforemné alter-ego. A tak se rodí životní kouč – německý ambasador Toni Erdmann, tragikomická figura s absurdní parukou a umělými zuby, která se workoholičce Ines začne plést do života v těch nejméně vhodných momentech. (Film Europe)
(více)Videa (5)
Recenze (358)
Príbeh z neoliberálneho sveta. Možno trocha rozťahaný, ale určite poučný a k zamysleniu sa nad snobizmom a hraním sa na akúsi vyššiu rozumnejšiu triedu v niečom a zároveň totálne nerozumné drogovanie a iné záležitosti. Pokrytectvo hranej dokonalosti bez sebakritiky. Toto je veľmi významné európske dielo, ktoré keby nemalo istú ťažkopádnosť v deji, mohlo byť určite tým najlepším čo v Európe ako kritika systému za minulý rok bolo v kinematografii. Tá prázdnota na záver, tá úzkosť z toho je cítiť. Podľa mňa veľmi depresívne dielo, ale zasmial som sa občas. Táto doba je občas priam na prášky najmä kvôli ľudskému uvažovaniu. ()
Něco je asi špatně. Zatímco polovina osazenstva místního ústavu nadšeně popisuje, jak si u filmu provlhčila tkanivo, já zažil na mordě jenom hořký škleb. Stárnoucímu fiškusovi odchází blízcí.... a dochází síly, invence a čas. Logické puzení k bilancování končí upnutím se na dceru, dávno ztracenou a odcizenou bytost, které chce předat několik nevyžádaných rad ohledně smyslu existence. Nic velkého, jen prosté ,,žij a bav se, dny, utracené pro korporát, ti nikdo nevrátí". Vytrhuje sebe i ji z citové letargie, a to za pomoci absurdního humoru, který je rozhodně více absurdní, nežli směšný. Faktická absence hudebního podkresu i tempo, které rozhodně není strhující, slouží svému účelu dobře. Pokud tedy skutečně netrváte na tom že má jít o komedii, u níž se při výletě do kina vychláme celý kurník, pak by naopak šlo o selhavší dílo. Jestli však cílem tvůrců bylo, abych vytáhl tatíka ven a šli jsme krmit kachny, než bude pozdě, abych zavzpomínal, co mi bylo dáno a podumal, jak to nyní vracet, pak ano, funguje to skvěle. ()
Nenudil jsem se, to ne, ale jak řekla moje manželka, při jedné scéně ji víc zajímal dezert se zelenou polevou, než primárně to, co se odehrávalo na plátně. Když častokrát čteme, že v tom či onom snímku nebyla žádná scéna navíc, žádná zbytečná, u Toniho by se jich sakra našlo. Mnohé nebyly dohrané dle mých představ (narozeninová oslava coby nečekaně bizarní záležitost), nicméně platí, že humor tady jde mnohdy až na kost. Každému ale nesedne. Na druhou stranu, a hodí se, že nám skončily Vánoce, trefně ukazuje, jak se všichni předháníme v srdečnosti, přitom netušíme, co to slovo vlastně znamená. Tvrdá robotická manažerka a její praštěný a opuštěný otec. Jejich vztah se stal chladným, možná vždycky byl. Stejně jako je její pracovní náplň. Přetvářka, ve které nevede soukromý život. Tatík ji v rumunské Bukurešti chce připomenout, jak se dá život naplňovat a žít, jenže naráží na trapné situace nejen z dceřiného nedostatku času. Začne tak do jejího života pronikat skrze vymyšlené alter ego, tu konzultant, tu německý velvyslanec. V detailech jsou tvůrci poměrně silní, jako celek ale neobstojí. Navíc přicházejí s extrémní stopáží. A to byl pro mě další kámen úrazu. 70% ()
Toniho Erdmanna předcházela pověst jednoho z nejzásadnějších filmů současnosti a horkého kandidáta na vítězství v oskarovém klání, tudíž jsem k němu přistupoval s velkým očekáváním. Nutno říct, že mě tentokrát nadšené ohlasy nezklamaly, a jakkoliv bych v pomyslném klání o nejlepší evropských snímek roku 2016 upřednostnil dánský Under Sandet, Toni Erdmann je v mých očích kousek, který se vyplatí vidět a zapřemýšlet o něm. Řekl bych, že jde o nejlepší film týkající se tzv. světoobčanů, vzdělaných specialistů pracujících pro mezinárodní koncerny a měnících angažmá a lokalitu pobytu jako ponožky. Jejich postavení je výlučné a jakkoliv jsou v převážné většině dostatečně chytří, aby nedávali svou nadřazenost a přezíravost na první pohled domorodcům znát, je z filmu patrné, že s místní kulturou a obyvateli nehodlají zbytečně ztrácet čas. Otec hlavní hrdinky Winfried si uvědomuje stále zřetelnější odcizení vůči dceři, která tráví svůj život harcováním pod vlajkou významné konzultační společnosti, a rozhodne se poněkud narušit její kruhy. Jeho smysl pro recesi a taky určitý pocit, že má možná poslední šanci znovu se s dcerou sblížit, ho vede ke konfrontaci s korporátním světem lepších lidí. Střetávání stárnoucího vtipálka, upjatých byznysmanů a rumunských zaměstnanců, na které mají dopadat rozhodnutí konzultantské firmy, by mohly vést ke směsici výborných vtípků, kdy by se kino svíjelo smíchy nad trefnými zásahy ze zesměšňování korporátní kultury, ale režisérka Maren Ade to vede spíš takovým tím lehce ztrapňujícím stylem, kterým kdysi proslula česká nová vlna. Každopádně je ale o čem přemýšlet a čemu věnovat pozornost. Snad jen stopáž mi přijde přemrštěná, myslím, že snímek by se dal, řekněme, o půl hodiny zkrátit, aniž by byl ochutený o nějaký zásadní rozměr. Celkový dojem: 85 %. ()
Dvouapůlhodinová německá tragikomedie o komplikovaném vztahu úspěšné businessmanky a jejího otce se sklony k sivému čtveráctví. Film obsahuje nezapomenutelné scény, přes svou délku rychle uběhne, teď po druhém zhlédnutí už musím říct, že délka je ospravedlnitelná a žádná scéna není zbytečná. Zvyšuji na pět. ()
Galerie (50)
Photo © NFP
Reklama