Thunder Road

Připomíná to indie filmy první dekády s tím rozdílem, že je film sebereflektivní a kritický vůči protagonistovi, jehož slabosti a neromantizuje, ale naopak je nechává plně vyznít. Možná to je trochu performativní - soustředěnost na dlouhé jednozáběrové scény vypjatých monologů (jistě založené na tom že s jednozáběrovým monologem, který sloužil jako předloha filmu, vyhrál Cummings Sundance) ke konci maličko hrozila zadrháváním ale nakonec ve mně vítězí sympatie vůči tomu filmu. (24.11.2021)

Festivalovka jak vyšitá. Šlo by kritizovat, že i přes určitý odstup a subtilnost do určité míry dojí emoce z klasického "čistá duše s nedostatkem intelektu se topí v složitém světě", či že jde o cvičení na téma maximalizace trapnosti (ta má ovšem v konstrukci sdělení podstatnou funkci). Narozdíl od otravných limonád typu Forest Gump, Amelie, či Beautiful Mind však Thunder Road nedělá z omezení hlavního hrdiny atrakci která amplifikuje jak je hodný, ale cíleně jde po bolestivém a nepříjemném charakteru celé věci. Což je podtrženo i tím, že přes náznaky Touretta se film snaží nedělat z Arnauda postiženého (duševní nemoc by ho vyvázala z odpovědnosti). Naopak ho jako normálního člověka "nechává ve hře" a tlačí diváka do úvah o tom do jaké míry si za problémy může a co je s ním vlastně v nepořádku. Aby byla nečí sociální identita použitelná, je potřeba aby to co dotyčný prožívá a jak vnímá svět odrážela jen sekundárně, primárně musí vycházet z společenského diskurzu, z její funkce, tj. vytvářet pro ostatní něco uchopitelného. Celý ten shitstorm kterým Jim prochází se odvíjí od faktu, že z vícero důvodů onu sociální konstrukci nezvládá. Tím je pro ostatní buď nepříjemný, nebo nesrozumitelný. S trochu nadsázky by se dal snímek označit za společenský horor s prvky komiky. V obecné rovině pak vlastně ilustruje, že sdílet s ostatními něco z vlastního světa nejen, že není automatické, ale naopak spíš vzácné. Poslední scéna filmu, která zároveň uzavře sdělení, mě emocionálně odrovnala jak už dlouho nic. P.S. pro Enšpígla, Jim pobrečí, ano, ale ufňukaný není, protože se neustále byť neobratně snaží. Ufňukaný člověk si stěžuje, ale nevynakládá energii na změnu. Chceš-li vidět někoho takového, mrkni na "já nechci nikomu ubližovat" Sílu. Tam je privilegovaný jedinec, který namísto změny dokonce ještě vytěžuje vlastní slabost skrz "nebojím se o tom mluvit a proto jsem hustej". (26.04.2022)

Tady je mě to vysoké hodncoení záhodou, naštěstí jako místní debil si můžu dovolit ten luxus, že v klidu můžu přiznat, že nechápu proč mám dvě hodiny sledovat nějakýho pitomce, kterej pořád fňuká, ja podobný typ chlapů nemusím a tenhle začal fňukat prakticky hned a zřejmě fňuká ještě dneska. Jasně můžeme za tím vidět obrovskou lidskou tragedii z toho jak se člověku ropzadá život, ale kdybych měl stejný přístup k životu jako hlavní hrdina, tak bych fňukal především během tohoto filmu. Na druhou stranu uznávám, že Jim Cummings je dokonalej. (21.06.2019)

Jim Cummings je sice bezpochyby velice talentovaný režisér/scenárista/herec, ale tohle se mnou v konečném důsledku bohužel nic moc neudělalo. Což je škoda, protože instrumentální smyčcová verze Skinny Love by byla skvělým podkresem pro závěrečnou emocionální katarzi, kdyby k ní došlo. Ne, že by mi byla hlavní postava úplně ukradená, ale ani nemůžu říct, že by si úplně získala moje sympatie. Mohlo to být asi o něco míň depresivní a o trochu vtipnější. 6/10 (23.02.2024)

Film na téma "na posraného aj hajzl spadne"...komu se nebude líbit prvních 5 minut, kdy hlavní hrdina fňuká a je trapnej, tak ať to vypne, protože v tomhle módu to jede celu dobu. Plus čekáte, kdy se to naplno prolomí do "Falling Down" stylu. Ale hlavní postava (zároveň scénárista a režisér) je ve své otravnosti dostatečně silnej a zajímavej antihrdina, aby to jakž takž utáhl. (29.01.2019)