Zelená kniha

Poutavý film o americkém rasismu doby, kdy ještě platily zákony Jima Crowa, kdy se JFK teprve snažil (jižanským republikánům i demokratům navzdory) protlačit Kongresem svůj revoluční zákon o občanských právech (což se podařilo až LBJ rok po atentátu na JFK) a kdy se pomalu rostoucí střední třída Afroameričanů raději začala přiklánět k individualistickému automobilismu, než by podstupovala ponižující segregaci v hromadných prostředcích. Příběh bohatého černošského virtuóza a jeho bílého buranského řidiče sice sleduje poměrně průhledné moralistní schéma a film občas balancuje na hraně (morálního) kýče, vždycky to ale nějak ustojí na té "správné" straně, takže mi výsledek v tomto ohledu vůbec nevadí. Film přesvědčivě přibližuje atmosféru doby a střet diametrálně odlišných kultur & tříd; neomezuje se na umělou binárnost rasismu, ale poukazuje na obecnější problém předsudečnosti a zápasu o lidskou důstojnost. V postavě Dr. Shirleye (skvělý Maharshala Ali - můj favorit na Oscara za vedlejší roli) vidíme člověka stísněného rasismem (a pokrytectvím) bílých i šikanou pro jinakost (ať už si pod tím představíme cokoli - vzdělání, povahové vlastnosti, sexuální orientaci apod.) ze strany černých. Že je toto téma aktuální i 56 let od Shirleyho koncertního turné po americkém Jihu je myslím zřejmé např. po letmém nahlédnutí do statistik, které potvrzují rostoucí trend počtu rasově motivovaných zločinů. A vlastně se stačí rozhlédnout kolem a poslouchat... (True story, Česko, 2018: "Co tam dělá ten čmoud?!" zeptal se pohoršeně při pohledu na skupinovou školní fotku, na níž je mj. učitelka tmavé pleti, spořádaný otec dvou dětí a nositel PhD v technickém oboru, který působí v akademickém prostředí. A toto "čmoudění" slýchávám až nezdravě často a od spousty dalších lidí... End of true story). (07.02.2019)

„Čůrat do lesa chodí zvířata,“ reaguje černošský pianista na pobídku bílého šoféra, který se s ním kvůli potřebě jít na malou vrací desítky minut do hotelu. Vážený umělec, kterého o přestávce všichni plácají po ramenou, totiž na běžnou toaletu nesmí. Je mu nabídnuta dřevěná bouda „támhle za tou borovicí“. Jsme v šedesátých letech a Viggo Mortensen (po kouzelném dramatu Tohle je náš svět opět výtečný) doprovází svého dočasného černošského šéfa na turné po americkém Jihu. V ruce má přitom takzvanou Green Book, která seznamuje Afroameričany s několika pravidly, protože okolo je stále plno rasismu a nenávisti. Bývalý vyhazovač, rekordman v počtu snězených hot-dogů a užvaněný newyorský Ital je vedle distingovaného jazzového klavíristy pochopitelně trochu vidlák, takže se dá očekávat řada milých momentů. Ano i ne. Protirasistická road movie je totiž skrz naskrz průhledná a postupně si odškrtává všechny očekávatelné položky, až se všichni společně obejmou na Štědrý večer. Horkokrevný řidič samozřejmě v lecčems zkrotne, prokáže svou mazanost a dobrosrdečnost, uznávaný umělec zase upustí krapet ze svých pevných zásad. A společně hoši vypustí několik těch „pravých životních mouder“. Malý, nenápadný a skvěle zahraný. Vždy se mezi těmi „velkými“ filmy v oscarové sezoně objeví nějaká milá nezávislá vlaštovka, která potěší umělečtěji zaměřené publikum. Příjemně ubíhající kousek o nečekaném přátelství a rozdílném vnímání hodnot nicméně těžká témata jen olizuje: ať už je to samotný rasismus nebo naznačená umělcova sexuální orientace. Autor taškařic Něco na té Mary je nebo Blbý a blbější si zřejmě hodlal splnit sen a zkusil něco vážnějšího, místy příjemně těší diváky zdánlivě nenápadnými gesty a několika úsměvnými momenty, ale jinak opravdu není nějak zajímavý nebo dějově hutný. Oslavovaný Mahershala Ali mě úplně nestrhl. A omlouvám se, ale mnohé „překážky“ opravdu působí až uměle. Stejně jako těch 85 procent tady!! (18.01.2019)

Řidič slečny Daisy naruby. Milý, posmutnělě vtipný a nekonfliktní lidsky hřejivý snímek na vážné téma. Akorát neříkající nic, co by ostatní obdobně milé, posmutnělě vtipné a nekonfliktní lidsky hřejivé snímky již dávno neřekly s nemlich stejně milým, posmutnělě vtipným a nekonfliktním lidsky hřejivým gustem. Není to tuctové jen díky fungující dynamice ústředního dua; byť na Mortensena v "echt italském bezmála parodickém módu" si jeden musí značnou chvíli zvykat. (27.01.2019)

Dlouho jsem neviděl dramatickou komedii z pera amerických autorů, která by měla tak kvalitní herecké výkony (Viggo bomba a Mahershala solidní nadstandard), skvělou až boží atmosféru, pravé chlapské přátelství a vybudovala si ve mně momenty, kdy jsem se kochal herectvím obou pánů a sledoval každý záškub na jejich tváři. I ten totiž dal znát mnoho o dané situaci a vytvořil tak ucelený názor na to, co se v USA v 60. letech dělo. Americký národ je věru absurdní a letošní Oskary to předvedly dvěma filmy - tímto a BlackKklansman. Za mě prostě jednička s hvězdičkou. Jen tak dál! Sebekritika je důležitá a je moc fajn, že se otvírá i ve světě za velkou louží. Navíc jsem moc rád, že ocenění získal za svou práci i Peter Farrelly, protože kdy se Vám naskytne dostat Oskara, když za jiných okolností s bráchou točíte úchylné, ale komerčně zábavné komedie a sem tam si z někoho uděláte legraci a na hereckém pohovoru ukážete pinďoura. Samozřejmě pro odlehčení situace. V celkovém kontextu super a gratuluji. Konečně po hodně dlouhé době Oskara dostal film, kterému jsem to z celého srdce přál. (25.02.2019)

Gýč, ale neodolateľný, šikovne hollywoodsky (a oscarovo) vysústružený. Scenár si postupne odškrtáva všetky možné scény, ktoré sa môžu na základe východiskovej situácie stať... a aj tak to celé dokonale funguje. Je to o rasizme, ale bez smoklenia a drásania a predsa dostatočne pod kožu. Samozrejme, všetko stojí na bezchybnej chémii hlavných dvoch hrdinov. Chvíľu mi trvalo, kým som sa naladil na Vigga hrajúceho De Nira v 70. rokoch, ale potom už to šlapalo krásne, Ali tiež skvelý. (27.01.2019)