Zloději

Dráma z „krajiny vychádzajúceho slnka” o „chudobnej rodine” (, ale bohatej na duchu, alebo, chudoba chudobu bije ?), ktorej minulosť je obalená rúškom tajomstva, že zakrátko pribudne ďalší “člen” domácnosti , ktorého zasvätí HLAVA RODINY do zlodejských praktík, vystrihnutých, ako z Olivera Twista, len ako sa tradične hovorieva :, „že s krčahom sa chodí po vodu, pokiaľ sa nerozbije” , situácia sa skomplikuje a zdramatizuje, kedy začnú na povrch vyplávať samé nepekné skutočnosti, o ktorých som nemal ani najmenšieho zdania. Zdali sa mi akýsi divní, vôbec som si ich nevedel zaradiť do hocakej kategórie, skrátka - prevažoval, taký zvláštny pocit niečoho znepokojúceho, čo sa bežnými citáciami nedá absolútne popísať. Čím záhadnejší scenár Hirokaza Kore'edu bol, tým viac ma interesovala réžia taktiež Hirokaza Kore'edu. Najsilnejší je film bezpochyby - cca. posledných 30-45 minút pred koncom, kedy som sa intenzívnejšie ponoril do sledovania, ktoré ma predtým bohvieako neinteresovalo, čiže tým pádom sa miska váh naklonila na stred : ani zlý, ani dobrý, taký priemerný, malo to čosi do seba, čo ukázal úplne posledný záber malej Juri, ktorá sa asi mala lepšie, ešte zase predtým, než sa opäť vrátila tam, kde ju to nenapĺňa, vyzeralo to, že áno ? Hirokazu vidí k-a-z-y všade tam, kde to iní vidieť nedokážu, čím si vytvára realistickejší pohľad na realitu, ktorá je medzi nami ! (06.04.2019)

Koreeda dál rozvádí téma alternativních rodinných modelů, u nichž nezáleží na pokrevní příbuznosti, ale na tom, co dotyční sdílejí (opět se zde hodně pracuje s chuťovou pamětí), zda se spolu cítí pohodlně a bezpečně. Film zároveň ukazuje a nijak neomlouvá pochybné základy některých mezilidských vazeb. Členy „rodiny“ nepojí jenom láska, ale také finanční závislost nebo pozvolně, promyšleným dávkováním informací odkrývané temné tajemství (přítomna je tak i pseudodetektivní linie, držící nás až do konce v napětí). Na otázku, kdo by měl na konci filmu ideálně zůstat s kým, neexistuje jednoduchá odpověď, hlava říká něco jiného než srdce. Nahrazení expozice postupným rozkrýváním minulosti hrdinů a upevňováním pout, která je spojují, přispívá k proměnlivosti vztahů a nutí nás neustále přehodnocovat názor na jednotlivé postavy, mezi něž Koreeda „demokraticky“ dělí pozornost. Dostává se nám tak zároveň nesmlouvavého sociologického řezu dnešní japonskou společností od teenagerek, které buď raději odcházejí do ciziny, nebo dostávají peníze za to, že „houpou prsama“ (a nabízejí společnost citově deprivovaným mladým mužům), přes (těžce) pracující třídu, která nemá nic jisté, k seniorům zabíjejícím čas u výherních automatů. Temné, ale ne úplně beznadějné, v mnohém komplexní, v jádru vlastně docela prosté drama se jako všechny Koreedovy filmy vyznačuje zvolna plynoucím vyprávěním (rozděleným do několika bloků oddělených zatmívačkami), členitou mizanscénou a úspornou, ale přesnou kamerou, která nedělá žádné zbytečné pohyby a své hledisko dle potřeb vyprávění uzpůsobuje jednotlivým postavám. Zloději s vámi nijak citově nemanipulují, ale přesto vás bez jakéhokoliv nátlaku dokážou dostat do bodu, kdy stačí, aby jedna postava pronesla jedno slovo, a rozbrečíte se. Jde tak o další doklad Koreedova neokázalého mistrovství. Možná formálně méně inspirativní než Třetí vražda, divácky vstřícnější než Nobody Knows a ne tak křehký jako Still Walking, ale pořád je to jeden z nejlépe zrežírovaných filmů, které jsem letos viděl. Zatím dvakrát, ale určitě se k němu budu vracet. 90% (21.09.2018)

Včera po projekci jsem byl ještě rozhodnutý, že dám plnou. Při psaní recenze jsem si tím už tak jistý nebyl a nakonec tedy jen 80 %, ale rozhodně Zloděje doporučuju, i když to ani náhodou není film pro masy. Více zde. (12.10.2018)

Nepřiznané volné pokračování Jaký otec, takový syn. A jakkoli se Koreeda věnuje shodnému tématu, tak nahlíženo je na něj ze zcela jiné, o nic méně zajímavé a nezvyklé, perspektivy. Jak již je u něj dobrým zvykem, tak opět platí, že navzdory tématu, které k tomu vyloženě vybízí, je to prosto jakéhokoli patosu či citového vydírání. Nikoli však emocionálního dopadu. V současné světové kinematografii stěží najít "lidumilštější" snímky než jaké točí s železnou pravidelností právě Koreeda; veškeré jeho postavy jsou ve své nedokonalosti dokonalé a živoucí jako málo jiných. Má je všechny rád, žádnou neodsuzuje. A divák s ním. (04.10.2018)

Japonsko vnímáme jako bohatou ekonomiku, která je nepříjemným konkurentem západních firem. Každá, i ta sebebohatší země, ale produkuje i neúspěšné outsidery, kteří se pohybuje ve stínu pečlivě budované elegantní fasády. Sociálních dramat, jako je Kore'edův snímek, se k nám z Japonska dostává jako šafránu, tak jen na vysvětlenou: zloděj má v japonské společnosti jiný význam a postavení než u nás. Je to nejopovrhovanější sorta lidí, kteří jsou na tom nejnižším stupínku společenské hierarchie. Před pár lety proběhla Japonskem zpráva o dvou starých členech Jakuzzy, kteří byli přistiženi při krádeži v obchodě. Bylo to prezentováno jako známka neuvěřitelného úpadku této větve organizovaného zločinu. Jakuzza se totiž zabývá tradičními cnostnými formami zločinnosti, jako je vydírání, prostituce, korupce a hazard. Režisér přistupuje ke svým antihrdinům nezaujatě, citlivě mapuje jejich pohnutky a vzájemné vztahy. Zloději představují vzácný případ dobře natočeného filmu, kteří přichází s originálním přístupem a pohledem na nějaký sociální jev a segment společnosti. Po formální stránce se tomu snímku nic podstatného vytknout nedá. Festivalovka, jak má být, resp. jak si ji já představuji. Celkový dojem: 85 %. (12.03.2021)