Mazací hlava

Tento film Davida Lynche mi málem vymazal moji osobnost. Už po 15 minutách sledování se ve mně začalo z té pakárny probouzet moje dosud skryté schizofrenní dvojče a na konci filmu jsem ležel v křesle s poslintaným límcem u košile a vyhaslýma očima. Dokonalý výplach mozku, říkám si dnes. Jiní musí fetovat, mi na to stačil tenhle film. A zajímá vás jak jsem zase přišel k sobě ? Moje tehdejší žena mi ten film pustila pozpátku. Řeknu vám, takhle naopak mi to přišlo nějak smysluplnější. (30.07.2002)

To jsem si dal. Čekal jsem ujetost, ale nevěděl jsem, že to bude tak divácky nepřístupné. Mazací hlava je zaměřená hodně na vizuál, kde v obvykle stísněných prostorech (především vidíme pidibyteček hlavního hrdiny) vidíme poměrně nápadité, ošklivé prostředí. Vše je nemoderní, zchátralé a špinavé. Deka v posteli je plná děr, výtah se rozjede s hlasitým řachnutím a pak jede nahoru pomaličku jak šnek a na nočním stolku roste větev z hromady hlíny. Rozhodně se tedy nejedná o veselohru. K celkově nepříjemné atmosféře přispívá to, že velkou část filmu jsou nějaké hlasité ruchy v pozadí, které ne a ne přestat. Už jen z těch by většině lidí trefilo. Asi tenhle film měl i nějaký ten příběh, možná dokonce i nějakou hloubku. Já viděl spíše jen řadu scén, které se předháněly v tom, jak moc budou nepříjemné a nechutné. Tempo je velmi rozvláčné už od začátku, ale ve druhé části se u mě film překlopil do neustálé nudy. Po celý film se dají obdivovat ty odpornosti, které zjevně nejsou laciné a prvoplánové, ale také už dnes nejsou kdovíjak šokující. Vizuálně zajímavé, jinak nuda. (4/10) (24.04.2020)

Nepochopil jsem a těžko budu Lynchovi odpouštět pár výjevů, které mě chtě nechtě znechutily. Ono ale vážně není snadné přistoupit na obrazy z nočních můr, když mě zpěvačka v bílém každou svou scénou psychicky deptá. Přesto jsem neměl problém dojet film do konce, protože jsem pořád věřil, že ho pochopím. Nevadí. Tím, jak je celá Hlava zničující a nepříjemná, je zároveň nemožné zabránit tomu, aby zalezla pod kůži. Přesto ji můžu doporučit jenom divákům se zálibou ve výzvách, experimentech a skocích do neznáma. (26.05.2006)

Režiséru Davidovi Lynchi se přes velké obtíže snažím vyhnout. Dnes jsem ale již neodolal a na mnoho doporučení jsem zhlédl jeden z jeho snímků, který mě zaujal především tím, že jeho mnozí obdivovatelé právě tento film nemají v oblibě, ale i tím, že David je na tento snímek nejvíce pyšný a jak trnitá cesta vedla k jeho vzniku a prosazení ve světové kinematografii. Moje pocity z prvního seznámení s Lynchem nejdou příliš popsat. Předčít očekávání jednoho z nejkontroverznějších filmů je téměř neuskutečnitelné, přesto se mu to podařilo. Po první scéně jsem čekal surrealistický snímek ve smyslu ponurejšího Andaluského psa, ale zařazení do žánru Fantasy / Drama / Horor je absolutně mimo. Jakýkoli žánr je pro tento film mimo, neboť si vytvořil svoji vlastní filmovou odnož. Již po scéně s kuřetem jsem věděl, že se mám na co těšit. Zdánlivě bezdějový obsah je podán tak psychedelickou atmosférou, vytvářenou především černobílou verzí, "hudbou", což je zničující bzučení / fičení větru střídané s kontrastní jazzovou oddechovkou a především dokonale zahranou hlavní rolí, Nanceho posmutnělý výraz po celou stopáž jen umocňuje výsledný podivný pocit z celého "filmu". Velmi povedeně zpracované zohavené dítě, a to i v závěru, bych vyzdvihl spolu s tak mrazivým úsměvem Allena Josepha, který byl podobně děsivý, jako iluze úšklebku Henryho v posteli při šťouchání do jeho manželky. Zdánlivě oddělené scény vytvářejí jakýsi příběh, jehož smysl si ale musí každý najít sám. Existuje totiž takové množství cest a point, že zkrátka nelze zjistit, jak to měl vlastně David na mysli. I přes to, že se na tento bizarní snímek již mnohokrát pravěpodobně nepodívám, do TOPky si ho zařadit musím, neboť tento nepříliš pochopený snímek si dle mého názoru zaslouží větší pozornost. Pocity po naskočení titulek se dají přirovnat k Requiem za sen. Svíravý špatný pocit, ať jste měli před začátkem jakoukoli náladu, po zhlédnutí je zaručená skleslá, pochmurná, přemýšlivá nálada, dokazující především Lynchův výrok na tímto snímkem: Eraserhead nevychází z hlavy, ale z břicha. Filmy hodnotím podle toho, jak silný ve Vás zanechal pocit, byť je jakýkoli, tudíž tento unikát by měl tedy dostat šest hvězd. In heaven, everything is fine... Vítejte ve světě tvorby Davida Lynche, kde i záběr na topení je psychotický. 100% (18.06.2012)

........Lynch zde extrémní symbolismus přitvrdil až do polohy „po koule“ a během delších přestávek, kdy měl finanční problémy s natáčením, nepolevil. Veškerý čas zde převládá černobílá vizuální stránka, strnulá statická kamera, místy si musíte ověřit, zda-li není film zaseknutý. Je to jakási přehlídka obrazů, autobiografické lynchovo vniknutí do jeho nejranějších zážitků, traumat a afektů s podivně zkombinovanými zesílenými zvuky a ruchy. Jeho vlastní postižený potomek je zde náznakově pojat jako malá nevyvinutá zrůda. Jeho manželka a dcera byly ve střižně úplně z filmu vyjmuti, ale v titulcích jejich jména byla nakonec ponechána. Toto rozporuplné dílko, které nebylo schopno si na sebe vydělat, bylo přes všechny peripetie odrazovým můstem k další filmové tvorbě toho mistra improvizace, snílka a bojovníka s noční můrou. Nebýt Eraserhead není ani Sloní muž........ (05.03.2005)