Psí srdce

To je tak, keď si niekto povie, že ide vypustiť zo seba všetky myšlienky a pocity a šupne ich na filmové plátno. Ono to môže dopadnúť super alebo z toho môže byť poriadna fraška. Tento snímok je niečo medzi tým, nakoľko osobne som nie veľmi pochopil pointu celého príbehu a prišlo mi to neskutočne nesúrodé. Na druhej strane ale klobúk dole pred autorkou, ktorá do toho vniesla vlastné myšlienky, vlastnú hudbu a vlastné animácie. Mňa to teda celkovo moc nezaujalo, ale holt, určite sa nájdu taký, ktorý to budú mať za cool vec. 45 % (25.01.2018)

Ta wtf scéna na začátku jako by varovala "diváku, tohle nebude normální film, dobře si rozmysli, jestli se na to chceš dívat", a ono jo. K žádným úchylárnám nedojde, i když ten styl, jakým je tenhle film natočen, bude hodně lidí nudit a otravovat. Jenže mě překvapivě většinu svého času bavil a připadal mi i celkem zajímavý. Celé to je o smiřování se se smrtí, který tady Andreson popisuje hlavně u svého psa. Občas to míchá dost témat najednou, třeba zážitky psa Andresonové a 11.září 2001, ale překvapivě tak, že to do sebe nějak tématicky zapadlo. Na mě osobně je ten film moc buddhistický (a já mu moc neholduji) a na konci už nudný, ale něco do sebe rozhodně má a celkem se mi i líbil. Silné 3* (05.10.2019)

Zcela nesmyslný, chaotický film slepený z části ze záběrů psa, které jsou však nudné. Podobně je tomu i u prokládaných záběrů ohledně prolamování do soukromí. Komentář k záběrům střídají neuspořádané vzpomínky ze života. Celý film postrádá i jen náznak souvislejšího děje, jeho vyznění je naprosto nejasné a mnohé záběry jsou nesnesitelné. Celkově se jedná o nepříjemný zážitek. (03.03.2017)

Hodně rozporuplný dojmy. Prvních 15-20 minut zaujalo poměrně silně, pak se aspoň pro mě film až moc rozdrobil a výslednej dojem poměrně sklouznul (jak zmínil LeoH, pofilmová "přednáška" Laurie v Arše tomu fakt nepomohla, spíš mě přes pár zajímavejch momentů k smrti unudila). Ač je LA velmi talentovaná multiumělkyně, doporučuju hlavně její desky - ať už slavnej debut Big Science, výbornej návrat Homeland (2010) nebo něco mezi tim - neb hudebně dokáže Laurie fascinovat pořád. (31.08.2016)

Krátká verze: Má-li pro mě Psí srdce nějaký příběh, je to příběh o lovu na myšlenky a vzpomínky, vyprávěný lehce poťouchlou indiánskou babkou-šamankou. Dlouhá verze: Laurie dělá vlastně to, co dělala vždycky – ze střípků reality, útržků konverzací, zvuků, vtípků a tentokrát taky vizuálních vjemů (záběry kamer od staré rodinné „osmičky“ přes ty bezpečnostní na letištích až po GoPro na psím obojku, textury z Goyi, vlastní malby i rozpohybované kresby, problikávající kusy vět na černém pozadí…), skládá ne obraz světa, ale obraz odrazu světa v mysli. Vrství je, opakuje, pootáčí, staví do nových souvislostí a její vnitřní hlas u toho nezavře pusu (takže při sledování Psího srdce s titulky dá hodně práce uvnímat verbální i nonverbální rovinu): mluví o svém psovi, o smrti, o buddhismu, o politice, technice, o vztahu k matce, o dějinách umění, tu ocituje notoricky známý Wittgensteinův výrok, tam odvypráví nemocniční historku z dětství. Nemůžu nikomu slíbit, že se u toho nebude kousat nudou, můžu jen říct, že mně se hodinu a čtvrt tajil dech – podobně jako kdysi u nekonečného opakování smyčcového motivu v Born, never asked nebo při pohledu na drobnou ženskou postavu napodobující pohyby obrovitého Radaru. Když se úvodní sen zlomí do „cítila jsem se provinile, protože jsem to vlastně celé naaranžovala,“ slyším v tom ještě mnohem naléhavější vyjádření téhož pocitu jako v někdejším Are you talking to me, or are you just practicing for one of those performances of yours? Když se z pochmurné přednášky o sledování občanů USA najednou uhne do: „Poslední lidi, o jejichž životě se vedly tak podrobné záznamy, byli egyptští faraoni – a taky si na to stavěli obrovské baráky v poušti,“ uchechtnu se, ale zároveň dostanu závrať. Snad nějaká společná vlna, rezonance celé té změti s tím, jak funguje moje vlastní hlava, z nevědomí tahané asociace, nevím. Kdybych na to měl koukat jako na politický manifest nebo naivně dojímací příběh o pejskovi jedné bláznivé ženské nebo na to jít jinak přes racionálno, budu na tom asi podobně jako Marigold. — Živý výstup po premiéře v Arše spíš zklamal, takové roztěkané kavárenské klábosení u diáků a rozmělňování dříve slyšeného (sebereference k Laurie patří, ale tady to byl místy už spíš sebevýprodej) s neustálým koukáním na hodinky, z besedování zbyla jedna otázka a odpověď meandrující svým vlastním korytem a opakující to, co jsme si všichni den předtím přečetli na webu. Škoda. (31.08.2016)