Slavnosti sněženek

Máte štěstí, že jedu zrovna kolem - až teď mi došel skrytý dvojsmysl, neboť Hanzlík přitom přijel na kole (a podobných krásných a kouzelných skrývaček je ve filmu více). Hrabal jako spisovatel mě moc nebaví, i když povídky, podle nichž vznikly Slavnosti, měly své kouzlo (které ale zřejmě umocňovalo to, že jsem je četl až poté, co jsem viděl film, takže jsem si ho do nich zpětně promítal a o to se mi zdály lepší - prostě ty postavy měly ksicht) a tohle je bezesporu nejlepší filmová adaptace jeho díla (např. Postřižiny považuji za hroznou nudu, Ostře sledované vlaky za průměr a Obsluhoval jsem anglického krále za naprostý úpadek - doufám, že kniha je mnohem lepší) plná nezapomenutelných scén, vtipů, hlášek ("teď jste nám vypustil duši", "brambory dám prasátku a prasátko pak mě") postav, situací a zapamatováníhodných monologů. (17.02.2009)

Pan Menzel dokázal pábitelskou atmosféru udržet desítky let. Příběh zdánlivě o ničem, svou sílu představuje v textech a neuvěřitelně krásně sehrané všednosti. Starosti o tom, jak zkonzumovat divočáka, jsou vlastně určitým smyslem a kontrastem celého bytí všech zúčastněných. Prostota a velmi silná upřímnost "to je těch starostí na světě málo?". Ale i hledání každodenní krásy a přirozené radosti ze života s humornou formou "jak by tady bylo krásně, kdybych tady nebyl já". Československá, nejspíše nesmrtelná klasika Menzel - Hrabal, tu pro Tebe vždy bude. (27.10.2012)

Kurňa taky bych si dal nějakou tu lahodnou zvěřinu a masíčkem z divočáka bych určitě nepohrdl. Zvlášť když už jsem přežraný všeho toho cukroví, jednohubek a chlebíčků. Úplně se mi sbíhají sliny…Ale alespoň pár vět k samotnému filmu. Slavnosti sněženek rozhodně nejsou špatným filmem, ba právě naopak – ovšem přiznám se, že jsem si s nimi hned napoprvé moc nepotykal. Prostě mi nesedly. Odstupem času jsem však tento film viděl už několikrát a pořád baví. Handrkování dvou znesvářených spolků po lovu divočáka, vygraduje pořádnou žraní, spoustou nezapomenutelných hlášek a hlavně přehlídkou solidních hereckých výkonů většiny zúčastněných. Až mi toho Hanzlíka bylo i líto… (31.12.2018)

Znám ve svém okolí hned několik bývalých spolužáků, kteří by na Menzelovu poetickou komedii popsali desítky stránek analýz. Všemi znalý spor dvou mysliveckých spolků o zastřeleného kňoura je i dnes živý a aktuální. Já ale vidím především místy až moc tlačenou hrabalovskou poetiku i žel nucené repliky jinak skvělých herců, kteří se topí v příběhu, kterému chybí pořádný děj. (02.12.2012)

Hrabalovské pábení se stalo zhruba od poloviny šedesátých let fenomenem české - a možná nejen české - kultury a doslova životního stylu mladších generací té doby. Do jisté míry bylo únikem, do jisté přesahem doby, která je zrodila. Kersko a osobitost jeho obyvatel je ve SNĚŽENKÁCH povýšena na uměleckou a možná až estetickou kvalitu. Jinak totiž nelze přehršel svérázných postav, osobitých rčení a obratů interpretovat. Ústřední body této mozaiky příběhů jsou dva: spor o kance a Leliho tragický osud (v nezapomenutelném Hanzlíkově ztvárnění). Podobně jako v případě OSUDŮ DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ale i tady prosvítá skutečná podoba českého průměru, chcete-li české malosti. Scény se zasedacím pořádkem, několikerý vznět, hrozící rvačkou a uhašený náhodou, malost a provincialismus, které z toho čiší (až trapná školní scéna po zastřelení kance s učitelkou Šafránkové jako smiřovatelkou dubových hlav) této zdánlivé idyle propůjčuje až satirický "truchlosměšný" ráz. Schopnost - Hrabalova i Menzelova - vidět věci v souvislostech, poetizovat, ale nikoliv idylizovat nebo vědomě lhát, tvoří monumentální typy a znamená skutečné velké umění. A nadčasové - chcete-li i klasické - hodnoty. (02.12.2007)