Where to Invade Next

Michael Moore změnil image a místo tlustého dědka teď vypadá jako tlustá bába, ale jinak se toho moc nezměnilo. Naštěstí je to mnohem zábavnější než "O kapitalismu s láskou", protože se zabývá nám mnohem bližšími evropskými zeměmi a všemi těmi sociálními vymoženostmi, které tu máme a v USA nemají, jako např. dlouhou dovolenou, zdravá jídla ve školních jídelnách, rovné příležitosti pro ženy, fešácké kriminály a vzdělání zdarma. Pro Evropany je to asi zábava, protože Moore to tu líčí jako ráj na zemi. Jak film působí na Američany by mě zajímalo. (28.04.2016)

Michael Moore mě zase jednou úspěšně dostal tím, jak se skvěle diví některým skutečnostem, které se nám zdají naprosto normální. Anebo minimálně v jiných zemích jsou celkem normální. I my můžeme koukat, co někde mají jako standard. Je hezké, jak Moore nekritizuje přímo, ale stejně je ta jeho kritika více než patrná. (17.10.2016)

„Víte, že jste na tom špatně, když vás litují Francouzi.“ V podstatě několik dohromady poslepovaných epizod ležérního cestopisného pořadu typu No Reservations, s tím rozdílem, že (sebe)ironický moderátor neřeší kuchyni nebo pamětihodnosti jednotlivých zemí, ale výhody tamějšího sociálního systému. Způsob, jakým manipuluje s fakty a emocemi, je zároveň mnohem víc „edgy“ (rozhovor s otcem jedné z Breivikových obětí, prostříhávání na mlácení amerických černošských vězňů). Samozřejmě jde o extrémně zjednodušující pohled na některé dílčí výhody, vyjmuté z širšího politicko-historicko-společenského kontextu, což si Moore občas uvědomí, ale mnohem častěji se nechává unést tím, co slyší a neklade (si) doplňující otázky, které by ohrozily jeho tezi. Zvoleného konceptu se navíc nedrží až tak důsledně, když kromě evropských zemích obývaných bílými lidmi, o nichž mluví v úvodu, zavítá také do Tuniska nebo když navzdory předsevzetí vybírat jenom „květiny“, nikoli „plevel“, neodolá pokušení vytáhnout během návštěvy Německa nacistickou minulost země (byť jen k podepření myšlenky o nezbytnosti přijmout vedle svých vítězství i své porážky). V porovnání s Mooreovými předchozími filmy se tento nese v poměrně uvolněném duchu, s převahou hravosti nad cynismem, a snaží se (hlavně) Američany povzbudit, aby otevřeli oči, pohlédli za hranice a připustili, že v jiných státech byly ideály, na nichž USA stojí (svoboda, rovnost), uvedeny do praxe mnohem funkčněji. Z tohoto hlediska lze zvolenou argumentační strategii přijmout jako adekvátní pro cílovou diváckou skupinu a film si užít coby demagogickou komediální road-movie, zprostředkovávající americký pohled na svět. Pro Evropany Where to Invade Next žel mnoho podnětů k zamyšlení nad tím, co by mohli dělat jinak a lépe, nenabízí. 70% (06.06.2016)

Geniální satira! Tady nejde o žádnou levičáckou propagandu, tady jde o to, že sociální systém v USA je naprostý vtip v kontrastu s tím, že je zasazen do nejvyspělejší země světa a ne někam do Zimbabwe. Nedostupná zdravotní péče, nulově placená mateřská dovolená (včetně samotného porodu), nedostupné vzdělání pro všechny, masivní zadlužování mladých lidí, kteří chtějí vystudovat a vyrábění z nich otroky systému ještě před dosažením plnoletosti, deset let vězení za dva jointy v kapse (pokud jste negr), nejvíc vězněných lidí na světě, kteří se z 80 % do vězení po krátké době stejně vracejí, protože ve vězeňském systému se pouze více zkazí, nikdy nenapraví... Zatraceně, vždyť to v tom dokumentu Moore všechno vyjmenoval a zkritizoval, tak proč to po něm opakovat. Je úplně jedno, jestli si hrajete na levičáka, pravičáka, rovňáka nebo anarchistu. Jisté věci zkrátka jsou špatné za každé situace a v každé zaslepené ideologii. Moore netvrdí, že všechny navštívené státy jsou lepší než USA, netvrdí, že z nich musí USA převzít úplně všechno, že jsou to ráje dokonalosti bez jediné chyby. Ne, tzv. si "ukradne" jen ty nejlepší nápady, protože jsou zkrátka účinné, dobré a v konkrétní problematice fungují, minimálně lépe než v USA. Neznamená to, že špatné věci na daných státech chce ignorovat (sám tvrdí, že špatné věci v jejich systému ho nezajímají, ačkoliv je mají, protože nemá důvod se jimi inspirovat a chtít je aplikovat doma), nehodnotí kvalitu daných zemí jako my hodnotíme jeho film tady, chce jen ukázat domácímu publiku, že když jim establishment tvrdí, že něco nejde, jsou to kecy, protože jinde to funguje bez problémů, akorát si o to někdo musel nahlas říct. Manipulace divákem je tedy minimální a spočívá pouze v nadneseně satiře, která má především pobavit. Co totiž může být pravdivější než data, fakta a názorné ukázky, což v tomto dokumentu opět nechybí. Moore svůj pohled podpořil argumenty, jeho zarytým odpůrcům radím to samé, žvásty o tlustém a levičáckém manipulátorovi jsou už po těch letech spíše křeč, ne něco relevantního. 90 % (15.01.2017)

Že s někým sdílím ve velké míře společné názory neznamená, že si nemůžu myslet, že dotyčný je kokot. Celý koncept Moorovy cesty do Evropy, která je líčena jako rajská zahrada, kde řeky jsou z želé, hory z čokolády a mráčky ze šlehačky do které utekl z jakéhosi Mordoru na západě tlusťoch s americkou vlajkou lze ještě unést. Ačkoli jeho počáteční umytí rukou s tím, že bude záměrně ukazovat jen to dobré může fungovat pouze pokud vyloženě chcete, aby se vám film líbil, protože s tímto argumentem mohou operovat libovolné Televizní noviny. Hůře se snáší samotný proces, kdy polomobilní mastodont v buranské kšiltovce chodí od člověka k člověku a vede ho vágními, povrchními otázkami tam, kam jej potřebuje. Jakmile se dočká chtěné věty, neváhá jí dvakrát, třikrát zopakovat (což film prodlužuje minimálně o 15 minut), pokud se k tomu dotyčný přímo nemá, tak mu skáče do řeči tak dlouho, dokud to v zásadě neřekne za něj. Navíc se jedná o formálně nejodfláknutější dokument režiséra. Proslulé Moorovské montáže téměř chybějí a celé je to spíše jak video z dovolené, což se obávám, že tak nějak celá akce trochu byla. (27.04.2016)