Poslední štace

Výnimočný film, ktorý je obrazovým dielom a nepotrebuje k tomu ani medzititulky. Zrozumiteľná psychologická štúdia starého muža, ktorý sa stal v práci nepotrebným a preložili ho na podradnejšie miesto. Emil Jannings uchvátil pre seba dominantným spôsobom celý film a po technickej stránke je kamera zase úžasným vizuálnym koncertom. O záverečnej scéne sa dá polemizovať, osobne by som ho vypustil, našťastie mi dojem nijako neskazil. Výborný nemý film. (02.11.2017)

Říci o tomto filmu, že je geniální, je žalostně málo a ani trochu to nevypovídá o jeho unikátních kvalitách. Nadčasová sociální balada je propracována do nejmenšího detailu a dokàže diváka několikrát dojmout. Jen si tak říkám, jestli příchod zvukové filmu něco nepokazil. Tento snímek se obejde dokonce i bez mezititulků, přesto je nejen naprosto srozumitelný, ale má i ohromující emocionální náboj. Obrovitánskou zásluhu na tom má fascinující představitel hlavní role. Jannigs hraje tím nejcivilnějším možným způsobem, přesto dosahuje nebývalé stozumitelnosti všeho svého konání. Celý příběh je skvěle napsán. Když začal epilog, byla jsem malinko roztrpčena nad takovým koncem, ale ta sladká pomstička vlastně k filmu patří, stejně jako odpalování těch nejtlustších doutníků na pánských toaletách. Režijní bravuru Murnaua bych mohla vychválit v několika obsáhlých odstavcích, ale zkonstatuji jen, že jeho režijní nápady jsou mimořádné a posunují film o notný kus před jeho vrstevníky, nebýt technických překážek, snadno bych se dala obalamutit, že tento film byl natočen minulý týden. Nemalou zásluhu na tom nese i vymazlená kamera, která nejen že poprvé sklouzla ze stativu, ale její šéf se nebál jít v experimentech ještě dál. A díky tomu všemu vznikl nejdokonalejší film německé kinematografie. (06.10.2019)

Nedá se, nedá se. Ne a ne. Hodina a půl němého utrpení se senilním Jannigsem, jednou vesele na hotelových oslavách (skromně) řádícím, jindy stejně tak na opuštěné toaletě trpícím, nebyla opravdu pro mne. Nepopírám, že snímek oplývá zajímavou formální stránkou, díky jejíž propracovanosti nebylo určitě pro vybranou diváckou skupinu potřeba ani toho slova (překvapivě na němý film ani toho psaného v mezititulcích). Ale bohužel se nedokážu radovat nad precizností dobové techniky, na úkor poměrně nezáživného a zdlouhavě podaného obsahu. Nakonec s odstupem pár dnů od zhlédnutí filmu dávám symbolické tři hvězdičky, snad pro tu povedenou estetickou stránku, snad pro občasné záblesky emocí, které snímek nakonec nepostrádal (ač se u mne rozprchly v postupné znudění), snad pro možný tvůrčí záměr nechat prostor na fantazii diváka domyslet si nějaký ten kontext příběhu. Apropo, jsem jediný, komu připadalo, že závěrečný epilog (zmiňovaný jako nepatřičný happyend) by se mohl odehrávat klidně jenom ve snu? (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (22.12.2019)

Zřejmě nejstarší „psychothriller“, který znám. Malý film svou délkou, zdánlivě malý zápletkou, ale ta síla! Muž je po mnoha letech služby jako dveřník v hotelu pro svůj věk přeřazen na jinou práci – jako obsluha do umývárny; jeho místo dostal mladší. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele nevýznamná událost, ale pro našeho muže představuje děsivou noční můru. Za ty roky se tak sžil se svým postavením a ctí, jež k němu přináležela, že poté, co mu sebrali uniformu, která ho symbolizuje, se jeho svět zhroutil. Dřív si v ní hrdě vykračoval a ostatní nájemníci v domě jej uctivě zdravili, teď se za ním jen posměšně otáčejí; zatímco dřív se s hosty hrdě setkával u dveří, teď jim přidržuje ručník a kartáčuje boty. [Zároveň evokuje proměnu autorit po rozpadu císařství v těžce se rodící republice. Ty staré ztratily svou vážnost a jsou k nepotřebě; nahradí je nové a napříště budou už jen vytírat podlahu na záchodcích.] Ponížený se plíží podél zdi a Murnau nám dává nahlédnout do jeho černých myšlenek – padající zdí, klubko zle se šklebících tváří... -, ale i (úžasného!) toužebného snu, v němž je opět silný - a jako nikdy předtím. Film je bez jediného dialogu, mé porozumění pro mužovy pocity maximální. Za zmínku stojí ještě s obrazem excelentně sladěná hudba Giuseppe Becce. (23.05.2008)

Poslední štace patří rozhodně k nadprůměru ve filmografii F.W.Murnaua. Již úvodní jízda kamery za prosklenými dveřmi výtahu diváka uchvátí, a co teprve později! Režisér tentokrát nechává promlouvat jen obraz, nezapomenutelnou hru stínů a světel, který je cele nositelem děje (obešel se i bez klasických mezititulků). Stárnoucí hotelový pracovník už není schopen nosit těžká zavazadla, a tak ho ředitel přemístí na místo uklízeče toalet. Tím ztrácí nejenom výsadní postavení, ale hlavně uniformu, která mu zaručovala autoritu a osobní hrdost. Tato uniforma zde hraje zásadní roli. Hrdina jí neváhá dokonce ani ukradnout, aby se vyhnul klevetám v místním domě a hlavně aby neztratil svůj celoživotní respekt, autoritu. V tomto autoritářství můžeme cítit i vidět stav tehdejší společenské situace v Německu. Emil Jannings v osobě portýra naplno vystihl, co se dalo. Jeho křečovité pohyby, zosobněná nešťastnost a mnoho dalšího vystupuje z jeho partu. I Karl Freund za kamerou tentokrát rozehrává ještě brilantnější um, než ve svých předchozích dílech. Jeho snové pasáže, pocity hrdiny a celková dramatičnost – vše je dovedeno k maximálnímu divákovu uspokojení. Ať se na tento film koukneme z jakékoliv strany, máloco mu můžeme vytknout. (25.10.2003)