Pokání

Už dlouho se mi nic tak špatně nehodnotilo. A také mi už dlouho žádný film nepůsobil takové fyzické utrpení. Délka filmu je úmorná, tempo vyprávění pomalé a některé scény zbytečné. Na druhou stranu jsem dlouho neviděla tak odporně přesný výkon v hlavní roli a několik působivých okamžiků, které dají zapomenout na to, že i přes drama malíře a jeho ženy je film někdy až nudný. Asi je to na mě příliš intelektuálské. (21.02.2011)

Hitler je Stalin a Stalin je Hitler (Hitlerův knírek a Stalinova zahrada), krutosti tyranů jsou po staletí stejné, a je jedno, zda je vykonávají vojáci v brnění či v tancích...Abuladzovo podobenství zasáhlo v osmdesátých letech ČSSR, jenže z pohledu dneška jde o neoriginální filosofické pojednání, které je paradoxně nejsilnější v jediné realistické scéně - ženy hledající na kládách jména svých blízkých. Slabost filmu ukazuje scéna se zlomeným vězněm - kdyby byla natočena realisticky, udeřila by na diváka plnou silou, jenže u Abuladzeho slouží jen jako podkres k symbolice - děvka spravedlnost si odchází užít do křoví. Závěrečných deset minut zase odkazuje k Antigoně - současný Kreon poznává, jak malá je vlastně jeho moc. Myslím si, že skoro třicet let po XX. sjezdu KSSS nebylo zas tak odvážné rýpnout si do kultu osobnosti. Jenže od natočení Pokání uplynulo dvacet let a svět stále čeká na skutečný film o době teroru. A bude čekat, protože Rusové raději točí filmy o hrdinských admirálech. (09.09.2010)

Se svým hodnocením tady budu působit asi jako exot, ale rozhodně to není zapříčeno tím, že dramaturgie LFŠ je natolik v hazlu, že tenhle flm si dovolí dát jako první a předchází mu dvacetiminutový necitlivý úvod a pak ještě desetiminutovka povídání o filmu zpozava plátna. Pokání je film, z kterého by měl jistě Dostojevskij radost, jenže ten film je o absenci falu a superegu a jakmile něco víte o Freudových tezích, přijdou vám všechny ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně či žanrová transtextuálnost (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) jako hloupá, užitá postava nespolehlivého vypravěče nedůsledná a říkáte si, že kdyby ta rodina neustále vykopávaného dětu z hrobu raději zpopelnila, divák by měl klid od téhle uondané nudy. A nehodlám přičítat filmu plusy za významné postavení v historii, protože jako flm nefunguje skoro vůbec. (21.07.2007)

Ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně (Bluntman) opravdu fungují. O žanrové transtextuálnosti (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) (bluntman) možná trochu pochybuji. A protože jsem to neviděl na LFŠ, ale v doma v teple a pohodlí, nemám problém ani s úvodem, ani závěrečnou diskuzí. (04.10.2010)

Tak zvaná a samozvaná lidová demokracie, ztvárněná velmi stravitelným, symbolicky přístupným a excelentním způsobem; obraz fungování diktatury v podobě minidiktatury v děržavě, proces, který byl, je a bude (ať už se jedná o Argentinu, Chile, SSSR, ČSSR, Čínu, pravicové režimy, levicové režimy ) principiálně na jedno a totéž společenské kopyto, jen tu je více sociálního inženýrství, tuhle více kultu osobnosti, jinde tzv. vlády lidu, onde zase vojenské diktatury, někde nové oligarchie, ikonoklasmu, utopie ... z touhy pomoci vzniká stejně vždycky touha po moci, živená frustrovaným egem, podporovaná prospěchářstvím a závistí, financována korupcí a zlodějstvem, a nakonec nemocná stihomanem pomalu ale jistě odchází do kytek ... a Tengiz Abuladze ji oděnou do kabaretní róby pro nás vykopal z hrobu. A vykope ji třeba ještě třistakrát. (28.03.2009)