Pokání

Bohužiaľ som začal až treťou časťou trilógie, ale asi to previazanie bude veľmi voľné, myšlienkové a je cítiť, že Pokánie je samostatný filmový monolit. 145 minút je možno trochu príliš, niečo by sa dalo povedať väčšou skratkou, ale film dokáže od začiatku pohltiť, zaujať metaforami, surrealistickými scénami a nechronologickým rozprávaním. Rád si ho niekedy v blízkej budúcnosti pozriem ešte raz, nie je totiž možné všetky jeho múdrosti, či už vyslovené, alebo vypovedané obrazom, zachytiť na prvý krát. Najlepšie opäť na veľkom plátne. (13.02.2017)

Kdo je vlastně blázen? Ten, kdo vykopává mrtvé, nebo ten, kdo jim svou lží a pokrytectvím umožňuje stát se nesmrtelnými? Ten, kdo hledá v zatemněném pokoji kočku, která tam vůbec není, a vykřikuje, že ji užuž máme, nebo ten, kdo se opováží namítnout, že si nevidíme na špičku nosu, i když ví, že za takové buřičské řeči draze zaplatí i s celou rodinou? Dost možná nakonec ten, který se opováží natočit film o kníratém diktátorovi v orwellovském roce, kdy byla glasnosť ještě pouhým snem v mysli ptáka stvoření, a já, že se mi to všem místním slovům o nabubřelosti, vyčpělosti a rádobyfilosofické nudě líbilo tak, že jsem dvě a půl hodiny seděla jak přibitá, vůbec jsem netoužila strhávat z filmu háv podobenství a symboliky, protože ani tak mi jeho kontury nezůstávaly tajemstvím a neodmyslitelně k němu patřily, a když jsme odešli z kaliningradského kina, jen jsem mlčky šla, nastavovala tvář větru od moře a hlavou se mi honilo asi tisíc osmnáct set věcí. Mezi nimi obvyklá myšlenka, že podobné filmy je skoro ostuda hodnotit rudými pěticípými hvězdami a jaká je škoda, že při zmínce o filmu Pokání se 99% lidí vybaví jenom válečná romance s Keirou. A vina, protože všichni jsme vinni. I kdyby jen tím, že své potomky přivádíme do tohoto světa. (22.08.2012)

Varlam Aravidze je stvořen z typických rysů významných světových diktátorů dvacátého století. Někteří jsou lehce odhalitelní, ale většinou je pro jejich odhalení potřeba nenechat spát ani jednu mozkovou buňku. Celý tento snímek je o luštění symbolů, náznaků a skrytých vodítek k pochopení nenávisti k režimu. Je to poněkud náročné na sledování a bez mučení přiznávám, že jsem jedním ze spousty bloudících ztracených v nepřehledném vyprávění. (05.03.2009)

Jsem unavený, vzdám se života, vždyť žebrák nadarmo se bídě vzpírá, a vesele se tváří nicota, a křivě přísahá i čistá víra, a zlato cti se mění v pozlátko, a dívčí čest je hrubě znásilněná, a dokonalost končí zakrátko, a síla odkulhává zmrzačena, a umění vždy mocní umlčí, a tupec hraje roli profesora, a lež se pravdě směje do očí, a zlo je pán a dobrem smýká shora... Pochmurný obraz diktátorského režimu, kdy (slovy Chaplina) jeden člověk zotročuje ostatní, aby měl ve své vlastní moci pocit svobody. Jenže i ti nejmocnější jednoho dne padnou a jejich skutky budou přivedeny na světlo. I kdyby se o to měla postarat jen jedna odvážná žena s obyčejnou lopatou... (03.07.2016)

Ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně (Bluntman) opravdu fungují. O žanrové transtextuálnosti (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) (bluntman) možná trochu pochybuji. A protože jsem to neviděl na LFŠ, ale v doma v teple a pohodlí, nemám problém ani s úvodem, ani závěrečnou diskuzí. (04.10.2010)