Pokání

"Jeden rozum vyváží tisíc idiotů."                                                                                                                                        Bohužel jsem nestála v těch dlouhých frontách před kinem v roce 1988, ale znám spoustu tehdejších reakcí. Ze svého pohledu tedy plním svůj osobní dluh a sice s odstupem času, ale přece skládám hold všem tvůrcům. V Pokání dostala světová kinamatografie skvostný příspěvek k originální výpovědi doby s přesným vykreselním hlavních postav. Způsob vyprávění je kontinuální, místy přechází do snů a představ. Patrná je nejen křesťanské symbolika, ale i symboly doby s humorným podtextem (prokurátor s Rubikovou kostkou v soudní síni ...) Absurdita situace je předkládána ss vtipem a nadsázkou, ale bez patosu přechází do vážnější noty. Pokání mluví vlastní řečí, má silný příběh a velmi působivý konec.        Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (06.04.2015)

Sojuz nerušimyj ... Gruzínci ako ďalší zo zaujímavých národov mocného ZSSR so svojou vskutku pozoruhodnou kultúrou a z lingvistického pohľadu unikátnym jazykom. Priznám sa, že počúvanie tejto reči v mojom prípade prevážilo nad sledovaním filmu samotného (šokujúce napríklad bolo zistenie, že mama sa povie "teta"). Každopádne, diktátor s ľudskou tvárou a s vizážou Jozefa Tisa (nemôžem si pomôcť) je neskutočne výraznou postavou. Božie mlyny melú síce pomaly, ale isto. Z toho pohľadu si treba v živote udržať nízky profil a nesústrediť príliš veľa moci vo svojich rukách. Lebo inak človek nenájde pokoj ani po smrti, resp. našiel by ho zrejme len v prípade kremácie. Tá ale na Kaukaze veľmi nefrčí. (24.07.2017)

Už dlouho se mi nic tak špatně nehodnotilo. A také mi už dlouho žádný film nepůsobil takové fyzické utrpení. Délka filmu je úmorná, tempo vyprávění pomalé a některé scény zbytečné. Na druhou stranu jsem dlouho neviděla tak odporně přesný výkon v hlavní roli a několik působivých okamžiků, které dají zapomenout na to, že i přes drama malíře a jeho ženy je film někdy až nudný. Asi je to na mě příliš intelektuálské. (21.02.2011)

Varlam Aravidze je stvořen z typických rysů významných světových diktátorů dvacátého století. Někteří jsou lehce odhalitelní, ale většinou je pro jejich odhalení potřeba nenechat spát ani jednu mozkovou buňku. Celý tento snímek je o luštění symbolů, náznaků a skrytých vodítek k pochopení nenávisti k režimu. Je to poněkud náročné na sledování a bez mučení přiznávám, že jsem jedním ze spousty bloudících ztracených v nepřehledném vyprávění. (05.03.2009)

V meste zomrie starosta, no ktosi mu po smrti nedopraje pokoj a noc čo noc ho zarputilo vykopáva z hrobu. V priebehu súdneho procesu riešiaceho toto narušenie poriadku sa postupne odkrýva skutočný charakter mŕtveho: Varlama Aravidzeho - lokálneho despotu, ktorý mal schopnosť robiť z priateľov nepriateľov a naopak. Metaforami naplnená obžaloba boľševizmu je založená na príbehu, ktorý preskakuje v čase a predsa drží pokope silou zdrcujúcej výpovede. Absurdita jednotlivých výjavov je založená na zmiešavaní prvkov z rôznych historických období (policajti v stredovekom brnení vs. autá), na horúčkovitých snoch jednotlivých aktérov predznamenávajúcich neradostné osudy obetí mocenskej svojvôle a taktiež na spôsobe vedenia súdu samotného: obžalovaný je ten, kto na zločiny upozorňuje a nie ten, čo ich spáchal, pričom zámienkou na vedenie procesu je ohrozenie mravnosti. Tengiz Abuladze spomína, že pri nakrúcaní filmu sa inšpiroval dielom Luisa Buňuela. Obrazová sýtosť sledu absurdít, náhle striedanie snov a reality, fantastické motívy (skoro ma odrovnal diabol spovedajúci syna obete a pojedajúci pri tom surovú rybu) tomu do určitej miery nasvedčujú. Spôsob a téma však zaťažujú film tak silnou dávkou smutnej dumy, pri uvedomení si škôd, aké na každom smrteľníkovi v našom pásme komunizmus napáchal, ktorá nedovoľuje odľahčujúco sa pousmiať na inak zábavných momentoch. (27.09.2006)