Podzimní sonáta

Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. (11.11.2008)

Dokáže žena, jež sama nebyla matkou milována, milovat svou dceru? A co dcera? Dokáže ona milovat, když nebyla milována? Skončí někdy ten bludný kruh? "Podzimní sonáta" by mohla být i cestou k pochopení "Šepotů a výkřiků". Od třetí minuty mi tekly po tváři slzy a doslova jsem se Sonátou prořvala až do konce.......Jakákoliv láska totiž pochází z naplněného srdce. Pokud je vaše srdce prázdné ,jste jen žebrákem..... (25.04.2008)

Liv Ullmanová a Ingrid Bergmanová tu v rolích matky a dcery bezpochyby podávají jedny ze svých nejlepších výkonů své kariéry. Jejich vyhrocené dialogy jsou až krutě reálné. Nenávistné výrazy Ullmanové a bohémská tendence přehlížet skutečnost Bergmanové by se v podání kohokoliv jiného mohla zvrhnout do pouhé frašky. Bergman nás však jejich prostřednictvínm doslova ždíme. Daří se mu přenést napjatost situace i na diváka. Dopomáhají mu k tomu i poměrně dlouhé, nestříhané záběry. (21.02.2006)

Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. (10.08.2018)

Velmi podrobně vylíčený vztah matky a dcery podle Bergmana. Téma, které možná mnohé odradí, ale já tušil, že mě tímto filmem režisér zaujme a klaplo to. Výborně vykreslená psychologie a charaktery postav, výtečné herecké výkony obou představitelek a emoce, které by se daly ždímat po litrech (myšleno v kladném slova smyslu). Monologů Ullmanové bylo více (resp. to byl jeden dlouhý a přerušovaný), ale byly tam pasáže, kdy jsem i já měl skoro na krajíčku, jak mě dokázala svým naprosto uvěřitelným herectvím strhnout/zasáhnout. Akorát je škoda, že emoční vrchol přišel trochu dříve/předčasně a pak fakt, že režisér znovu využil adresování divákovi, které mám třeba v Allenových komediích rád, ale u Bergmana mi to prostě nesedí. Slabší 4*. (04.05.2014)