Podzimní sonáta

Skandinávský dušezpytec dopřál oběma velkým dámám světové kinematografie vzácnou příležitost k vyniknutí jejich největších uměleckých předností. Nemilosrdný virtuální skalpel jeho metody neponechává nic náhodě a s chirurgickou nemilosrdnou věcností rozrývá bolavá místa obou zkoumaných duší. Ne vždy oprávněnou ublíženost dceřinu a překvapující bohémskou sebestřednost matčiny pózy, za jejímž vnějškovým siláctvím tušíme slabá místa a nevyslovené bolesti. Obě postavy hřeší více či méně v mezích normálního smrtelníka. A my trneme, kdy kdo nás podobným způsobem nachytá na našich vlastních švestkách. (26.08.2007)

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět * (08.09.2006)

Dá sa povedať, že celému filmu kraľuje Ingrid Bergman, ktorá zavŕšila svoju hereckú kariéru naozaj strhujúcim koncertom. Aj keď je tento film označovaný medzi najlepšie Bergmanove snímky a získal množstvo ocenení, je veľmi podobný s jeho ostatnou tvorbou, čím sa naozaj veľmi rýchlo stratí. Celé toto stručne a výstižne okomentoval ad. (02.11.2007)

Tak vysoko cenený film a tak málo komentovaný? Komplikovaný nie je (o tých sa píše ľahšie :-) takže neochotu kolegov komunikovať vidím v paralyzujúcej fascinácii geniálnym spôsobom, akým Bergman neochotu (či neschopnosť) komunikovať prezentoval. Dráma je to naozaj dychberúca a bezohľadná ("Ľudí ako si ty by mali niekam zatvárať."), no zároveň plná lásky a naozaj ťažko sa z nej spamätáva. Idea úplného vyjasnenia vzťahov je zaiste očistná a oslobodzujúca, nakoľko je však i uspokojivá, keď zároveň prináša možnosť úplného odmietnutia? Nestráca potom človek viac než mal predtým? Film sa nezaoberá problémom kariéra versus rodina, i keď v rovine príbehu to tak je. Po celý čas sa snaží definovať, čo to vlastne je dospelosť. Emocionálne dospelým nemusí byť človek, ktorý má jasnú predstavu o tom, že "medzi emóciou a sentimentom je priepasť". A je tu toho ešte omnoho viac. "Človek sa musí naučiť žiť. Ja na tom pracujem každý deň." (Eva) Umenie vedieť žiť Bergman predostiera ako schopnosť interpretovať nejakú klavírnu sonátu. Mal by ju človek zahrať tak, ako to sám cíti, alebo tak, ako to cíti (alebo cítil) niekto druhý? (18.08.2007)

Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou mnohdy komplikované, mnohdy bolestné a mnohdy plny nevyřčených křivd a tichých tajemství. Každá rodina má svou třináctou komnatu, kterou není radno otvírat a Ingmar Bergman to moc dobře ví. A přesto, či možná spíše právě proto, své diváky nijak nešetří. Ba co víc, on jim onen pomyslný klíč přímo vkládá do dlaní! (26.11.2005)