Loni v Marienbadu

Ťažko popísať, čo som si od tohto diela odniesol ako divák. Film to vlastne nieje, ale zároveň aj je, štýl je ťažký a pre obyčajného diváka doslova ubíjajúci. Odsúdil som prelomové dielo, ale Film by mal mať pre mňa predsa len zábavnejší charakter. Prapôvodne toto umenie vzniklo práve z tohto dôvodu. Baviť. (21.02.2017)

Zamčeno na plátně. Nedá se vysvětlit, nedá se v celé šíři pochopit. Dá se jen interpretovat a to mi v kombinaci se stoupající hypnotičností nedá spát. Proto doteď nevím, jestli je závěr o smrti, o smíření, o násilí, o lásce, o ženském údělu, o všem nebo o ničem. Ale protože to s jistotou neví ani nikdo jiný než (snad) jen sami autoři, je mi takové tápání ještě o třídu příjemnější. Nebýt úvodního opakování pár vět do omrzení, kdy jsem nevěděl, jestli se smát nebo skřípat zuby, bylo by hodnocení možná nejvyšší. (23.09.2020)

Loni v Marienbadu je jeden z těch filmů, co od první minuty až do závěrečného "Fin" intenzivně útočí na všechny vaše smysly a především na vaši schopnost soustředění. Tento naprosto bezdějový film upoutá především svým výtvarným ztvárněním, je velmi poetický a působivý. Film je velkou časovou hříčkou. Základní kostra tohoto dílka by se dala načertnout asi takhle: Hlavní hrdina se v lázních pro vyšší společnost snaží přesvědčit mladou ženu doprovázenou (snad) jejím manželem, že před rokem s ní něco měl, ale ona se vytrvale brání. Film je možný interpretovat asi 6 miliardami způsoby a nemá smysl sem psát jeden jediný výklad, který by beztak byl svazující a omezil divákovu imaginaci. Film je o vztazích, vzpomínkách, času... Snad je ale těch 94 minut příliš, protože udržet si pozornost celou dobu je velice obtížné. Rozhodně to není dílo pro běžné zhlédnutí. (26.04.2006)

Líbí se mi ta snová atmosféra, to nezúčastněné bloumání místnostmi, chodbami, kolem různých lidí a útržků dialogů. Pravda, hudební skladatel se občas zapomněl a hudba přehluší účinek kamery a obrazů. Ale pak tam ještě někdo dosadil lidi, jejichž rozmluvy dokonce dávají jakýs takýs smysl, a tím je to celé na nic. Sen se hroutí, najednou sem zasahuje jakási realita. Mimochodem, Josef Kainar kdysi skládal básně tak, že dal do klobouku papírky se slovy a pak je náhodně losoval a skládal vedle sebe. Tenhle film je podobný - náhodné útržky snové paměti (ostatně je to podle snu natočené). Ale popravdě, takové O slavnosti a hostech nebo Případ pro začínajícího kata mne tou snovou kamerou dostanou daleko víc - a navíc se na ně rád podívám znovu, už kvůli jistému přesahu a jisté vstřícnosti k divákovi. Tady je divák vedlejší, padl na oltář umění s velkým U, popření narace, ať žije forma! Jistě, je to zajímavé bourat pravidla, ale jako odkopnutý divák také raději příště vyhledám něco méně umělecky formálního. (20.07.2012)

Jak by řekli kolegové soudruzi: "Loni v Marienbádu je dokonalým příkladem odsouzeníhodného uměnictví a buržoazního manýrismu. Formální struktura vykořisťuje proletariát, kterému není ve filmu ponechán ni prostoru, a my sledujeme pouze příběh rozmazlené aristokracie. Vyšší třídy v celé své kráse odhalují své malicherné problémy na pozadí formalistických hrátek. Král je nahý a modernistický film s ním. Smrt moderně! Filmy patří lidu." A za sebe říkám, že modernita bez poetiky mě nemá čím oslovit. Chladné, božsky nasnímané a k smrti dobře nasvětlené. Takže své jakési kouzlo to přeci jen má. Ale moc z něj po tolika letech opravdu nezbylo. (12.04.2010)