Dokud se tančí

-3* Slušný a oceňovaný kousek z Gruzie, který je nejspíš jejich prvním gay filmem. Přiblíží trošku tamější reálie, ale jinak nepřináší nic nového pod sluncem a prostě další coming-outový počin. Film může trošku připomínat britského Billy Elliota, ale ten mi přišel o třídu lepší a emočně výraznější. A proto tomuto nedokážu dát vyšší než průměrnou známku a ani nemám důvod zvlášť doporučovat. Komu se však líbí balet, tak mu to bude zase o něco bližší. [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 1 /// ART: 0 /// STYL: 1 /// CASTING: 1 (3*MAX) ] (17.07.2020)

Kolik se toho dá vyjádřit tancem. Žízeň po svobodě, vzpoura rigidním tradicím a maskulinitě, touha po intimitě. Švédsko-gruzínský oscarový kandidát And Then We Danced hraje všechny ty noty s vášní i křehkostí. V jedné z mých nejoblíbenějších scén Levan Gelbakhiani v lehké opilosti tancuje pro Bachiho Valishviliho. A je v tom všechno: flirt, bezmezná radost, uvolnění, dychtivost. (Mezipatra 2019) (12.11.2019)

Jeden z mála filmů, o kterým jsem dlouho věděl, chtěl jsem ho vidět, ale nebylo kde. Tak až letošní Mezipatra. Šel jsem na to bez očekávání a - líbilo se mi to hodně. Trochu asi taky pomohlo, že Gruzii mám tuze rád a film ji zachytil (včetně jídla!) pro mě výborně. Neotřelý téma, báječně zahraný (Levan Gelbakhiani!!), skvěle natočený (viz ten dlouhej záběr na svatební párty, jak kamera prochází místnostmi a přitom zabírá Meraba... nebo to rozednívání po jiný oslavě, kde Merab tančí v paruce pro Irakliho, na krásně zakomponovanou pecku Honey od Robyn, jó, to jsem měl úplně husí kůži!). A ten soundtrack! Jako jo, někdo může lamentovat, že scénář se nevyhne pár klišé, některý postavy jsou takový prkenný, ale tenhle film o tomhle tématu a v týhle zemi, to je potřeba hodnotit trochu z větší šířky. Je úžasný, že takovej film vzniknul, i když to neměl lehký (a nemá to lehký, hodně mě mrzí ty násilnosti kolem premiéry filmu v Tbilisi a Batumi v těchto dnech...). A pokud Levan Akin říká, že film začal dělat v reakci na (násilně rozprášenou) první pride v Tbilisi v roce 2013, tak klobouk dolu a držím jim palce. PS: Přesto všechno mě to úplně nalákalo, abych se tam zas vypravil! (10.11.2019)

Předvídatelný coming-outový příběh (přesaďte Call Me By Your Name do Gruzie a dostanete zápletku), tlačený dopředu hromadou klišé, černobílých opozic (bezchybný queer protagonista vs homofobie a tmářství mužů reprezentujících tradice), opakujících se hluchých scén (párty, výlety s přáteli) a nerozpracovaných nebo zbytečných motivů (role rodičů hlavního hrdiny, zraněná noha...). Jistou lehkost mu dodávají taneční scény, jejichž kouzlo ale výrazně oslabuje nepřehledný střih a časté zabírání herců v polocelcích, kdy nevidíme celá těla v pohybu. Větší senzualita, vzrušení nebo napětí chybí většině filmu, nasnímanému skoro komplet v blízkých záběrech s malou hloubkou ostrosti, takže momenty, v nichž dochází k něčemu stěžejnímu, splývají s těmi ostatními. Teprve během dvou několikaminutových záběrů z veselky jako kdyby se styl filmu konečně naladil na hlavního hrdinu a začal stejně jako on komunikovat pohybem. Trochu pozdě. Škoda, z daného prostředí a z tanečního výkonu Levana Gelbakhianiho by při lepším vykreslení postav šlo vytěžit něco živějšího, co zasáhne hloub a nesplyne s tuctem podobných filmů. 65% (29.04.2020)

Gruzínsko ako krajinu mám rád, takže som bol celkom zvedavý na tento filmový počin. Mám z toho zmiešané dojmy. Na jednu stranu mi celá tá gay dejová línia už príde po všetkých tých súčasných coming-out filmoch ako veľké klišé, no na druhú stranu ma to tanečné prostredie s pompéznou gruzínskou kultúrou bavilo. Ale každopádne, bolo zaujímavé sledovať tento námet v spracovaní takej konzervatívnej a tradicionalistickej krajiny ako je práve Gruzínsko, takže tento film rozhodne nie je ani náhodou zbytočný. Ale ako som už povedal, oveľa viac ma bavilo všetko okolo tancu, takže za to všetko také akurátne 3*. (10.07.2020)