Šepoty a výkřiky

Ohlušující šepot a nehlasný křik. Taková je duše nešťastného introvertního člověka, taková je duše Ingmara Bergmana a jeho žen. V jeho a Nykvistových obrazech jak od Caravaggia tu dokáže i naprostý minimalismus působit nečekaně epicky, a na krátké ploše a v pár dialozích a náznacích prchavě zachytit komplexní vztahy a pocity. Depresivní odtažitost však převládne, jak mezi postavami, tak mezi filmem a divákem. 8/10 (14.05.2022)

Asi málokto sa odváži na plnú hubu povedať, že nuda a nedočkavosť môžu ísť ruka v ruke s čírou zúfalosťou. Banálne sa stáva závažným, lebo v obidvoch prípadoch sa jedná o psychiku. Bohatí tiež môžu trpieť nedostatkom lásky a nehy. A začať si rezať vagínu. Nebyť jeho film podľa knihy, poviem, že konečne vieme, kde sa inšpiroval Haneke. (04.01.2018)

S tímto vynikajícím tvůrcem jsem se seznámila právě prostřednictvím tohoto díla a jako přivítání do jeho filmové říše ho považuji za nadprůměrné. Komorní drama, které nám umožní nahlédnout do niter tří sester, stavů jejich duší, zobrazuje jejich odlišné vnímání, řešení situací a reakce. Na první pohled nedotknutelné, bezchybné a nezranitelné, ale opak je pravdou. Jedna trpící smrtelnou nemocí, druhá se vyrovnává ze smrti dcery, třetí je ve spárech egoistického manžela. Jak jen mohou tak křehká stvoření čelit takovým ranám osudu? Kde se v nich bere síla? Snímáno velmi zblízka, tudíž jsou jejich tváře takřka pod drobnohledem, což nám zobrazuje mimiku dam a takto i autentičnost, která nám osvětluje a otevírá jejich temnou komůrku uvnitř. Vše prozradí pohled do očí… Výborná práce kamery zaměřena na symbolické drobnosti, všude převládá červená barva, která sama představuje takovou agresivitu a naléhavost. Ze strany sester vyzařuje jistý druh lhostejnosti vůči nemocné, označila bych to spíše jako rezignaci, což je jakási obrana proti všem hrůzám a plnému vnímání okolního světa. Jelikož ženy jsou mnohem citlivější než muži, dotýkají se jich bolestivé záchvaty nemocné sestry ohromným způsobem. Postupem času jsme svědky odkrytí zábran a rozhrnutí vztahu nemocné se služkou Anou. Nakonec dojde k očekávanému, přičemž se nám naskytne jiný pohled na charaktery dvou zbylých žen a jejich odlišné vyrovnání se. Zrcadlo doby, vězení v přepychu, snůška lží a přetvářky, stereotyp a únava ze života. Ke konci dochází k jakémusi uvědomění, procitání, dostanou se k jakémusi vývoji a pomalému sblížení se. (28.03.2008)

Bergmana mám rád, ale (jako hodně lidem, jak tak koukám) Šepoty a výkřiky mi ne úplně sedly. Narozdíl od gouryelly nevidím chybu v přehnaném množství výkřiků, ale naopak v přehnaném množství šepotů. Film začíná asi sedmiminutovým vstáváním nemocné sestry. Já vím, že na tom Bergman ukáže její zoufalství, strach ze smrti a vůbec všechno, co by jiný filmař musel nacpat do čtvrthodinového dialogu. Obdivuju ho za to. Ale nic to nemění na tom, že dívat se skoro deset minut na ženu, která vstává z postele, je to pro diváka ubíjející. Některé záběry mi přišly až moc nerealistické (tím nemyslím snové pasáže), což se dá skousnout třeba v Personě, ale ne v realistickém dramatu. Přesto tenhle film doporučuju. Některé scény jako kdyby Bergman netočil, ale maloval (např. slavná scéna, kde služka má v klíně umírající a utěšuje ji - hotový barokní obraz). (25.08.2007)

Chvílemi bylo obtížné vydržet se dívat na všechno to zobrazené utrpení a osamělost postav, ale při vší drásavosti jde o nesmírně působivý snímek, který vypovídá o osudu lidského individua tváří v tvář smrti víc než desítky jiných filmů dohromady. Jde o jeden z vrcholů Bergmanovy tvorby a to nejen pro jeho výmluvnost, ale i pro dokonalou expresivní práci s barvou. (01.08.2007)