Červené střevíčky

Baletní scéna je bezkonkurenčně za pět hvězd, a vůbec celý film je natočen opravdu precizně, jenže když v závěrečné třetině mají na povrch vystoupit emoce, dokonalý stroj selhává. Vicky totiž není plnokrevná postava, ale jen pasivní nástroj, na který chtějí hrát dva muži najednou. Její role je redukována na pingpongový míček, lítající od chladné dokonalosti baletu k emoční vášni hudby. Červené střevíčky dokázaly zachytit filmovou řečí balet, ale nepodařil se jim krok do reálného života. (09.06.2019)

Takřka mistrovské dílo. V baletu našli Powell a Pressburger adekvátní způsob jak zúročit své nesmírně náročné vizuální cítění. Každá scéna, každý pohyb v záběru - dokonale vyvážen.Ty jisté sklony k exaltovanosti v žáru tance kompletně zanikají a motivace hrdinů lze díky jejich zápalu pro věc snadno pochopit. Dobu Červené střevíce ale nepředběhly jen obrazotvorností, ale taktéž svolením postavám narušovat tradiční naraci (bez důrazného střihu není elipsa elipsou, máme tendenci spojovat si filmový čas sekvence s dobou uplynulou v realitě - zde v úvodu například uběhne 45 minut bez jediné prolínačky) a vystupovat ze svých rolí (nic nového, ne ale po hodině naprosto korektních a v realitě ukotvených kreací). ___ Překvapilo mě, že je i tak prvoplánově bídáckému Lermontovovy dovoleno projít velmi působivým vývojem. Kde by si jiní usnadnili práci, tam přidává režisérské duo další rozměr. A stvořili postavu daleko zajímavější, než je Vicky či Julian. Vševědoucí vyprávění sice nikomu nenadržuje, ale právě skrz Lermontova se informujeme o dějových zvratech, které jsou nám do té chvíle chytře utajeny, přestože nemusely být (milostné vzplanutí, dopisy). ___ Nevyhnu se srovnání s nedávnou Černou labutí. Ač ji považuji za skvělý film, ta destruktivní póza a černá paleta barev přeci jenom nemá na opojnou a inteligentní červenou knihovnu a stejnobarevné střevíce. Ne v tomto brilantním provedení. (03.06.2012)

Umění je kruté ke svým řemeslníkům, umění si žádá obětí. Proč tedy tolik lidí chce být umělci? Protože umění je schopnost přetvářet, a to umí jen příroda, Bůh a umělec. ___ Volba, před kterou je postavena hlavní hrdinka, je mnohem komplexnější než jen výběr mezi uměleckým a obyčejným životem. Baletka Vicky musí vyřešit v jediný okamžik nerovnici s vícero známými i neznámými proměnnými. Vybírá tak mezi sebevyjádřením a naplněním svých vloh a potřeb v tanci na jedné straně a v ženství na straně druhé, mezi rolí vedoucí tanečnice a úlohou dobré manželky, mezi společenským a osobním, mezi rozdáváním se lidem a věnováním se manželovi, mezi extází v baletu a jihnutím v lásce, mezi kolektivem a rodinou, mezi zničujícím maximem a spokojeným průměrem. A přitom tato volba vůbec nemusela být, kdyby ji před ni nepostavila dvě mužská ega, která sledovala pouze své vlastní zájmy. U emočně studeného impresária Lermontova to nepřekvapuje, ale u vlastního manžela je to jemně řečeno sobecké. ___ Jen při dívání se na nehollywoodský film dochází, jak hollywoodský je Hollywood. ___ Aronofského Černá labuť jednoznačně vychází z tohoto poválečného filmu, ale nemá šanci ho překonat. ___ Zdá se, že západní balet existuje jen díky ruskému baletu. (02.04.2013)

Restaurovaná technicolorová verze Červených střevíčků má až neskutečně nadupaný vizuál (a vůbec technickou stránku), který dělá i z některých mnohem mladších snímků velmi nedokonale natočené záležitosti, a hlavně plně využívá všech svých možností. Ale pro mě osobně je u filmu v drtivé většině podstatnější příběh. Ten v Červených střevíčcích mi bohužel zase tolik neučaroval, bez mučení přiznávám, že u baletu jsem schopný ocenit úsilí tanečníků, ale krásu v tomto druhu umění nevidím, to se radši soustředím na hudbu, jakože třeba u Čajkovského Labutího jezera by mi ke štěstí stačila. Co se týče souznění s postavami, to už bylo podstatně lepší, nejvíc mě však nadchnul Anton Walbrook v roli Lermontova, i když šlo v mnoha ohledech o de facto zápornou postavu. Konec, kterému předcházela téměř Sophiina volba, mě už zasáhl plnou silou, škoda, že taková vlna emocí přišla až na závěr. Silné 4*, možná, že v době vzniku nemuselo být na škodu film trochu prostříhat. (24.12.2012)

Na to, že běžně u klasického baletu usínám po prvním dějství, se mi filmy o balerínách až podezřele moc líbí. Ono to bude asi tou hořkostí, kterou mu dodávají oběti práce tvrdé tak, že týden starý chleba je proti tomu péřový polštář. Neznám jiný film z padesátých let, který by měl přes dvě černobílé hodiny a neukolébal mě k barevným snům. (Litoměřice 2013, 2/14) (28.08.2013)