Normální lidi

HBO GO - První den: Při sledování prvních dvou dílů koukáme s drahou polovičkou nevěřícně na sebe, seznamujeme se s hlavními hrdiny, kteří mluví trochu zvláštně, ale zvykáme si. Třetí díl - dáváme tomu ještě šanci, byť máme pocit, že to je spíše pro teenagery. Čtvrtý díl - už jsme si zvykli, středoškoláci jsou na vejšce a začíná se to rozjíždět (vztahy a tak). Pátý díl - utvrzujeme se, že tohle nás baví. O den později: Se zaujetím sjíždíme chybějících 7 dílů a jsme totálně lapeni. Za pár hodin dokoukáno jest a když se s odstupem 24 hodin nad seriálem zamyslím, musím říct, že si mě získal. Zejména tím, jakým způsobem a jak otevřeně spolu hlavní dvojice hovoří. Upřímnost, otevřenost a nazývání věcí pravými jmény mě zejména u Marianne strašně bavilo. Také mě zaujalo, jak se každý po svém vyrovnává se svými psychickými problémy, problémy v rodině, atd. Ano, bylo to vlastně celou dobu jak přes kopírák - jsou spolu, nejsou spolu, dali se zase dohromady, opět rozchod, zase spolu, dlouhé odloučení, atd. Nicméně to ve finále jste schopni překousnout, protože i tohle může napsat život, který je občas komplikovaný. Český dabing je povedený a hodí se, přece jen se pak více soustředíte na obraz než na písmenka skákající v šedém okénku dole. Sečteno podtrženo - bravo, Angláni a Irové. Jo a ještě nesmím opomenout skvělý soundtrack, ve všech 12 dílech byl bezchybný. Druhé shlédnutí mě tuším nemine (resp. jsem už s reprízou započal :)), tentokrát volím AJ s titulky. Že bych dal i knižní předlohu? Uvidíme, každopádně seriál je pro mě 5ti hvězdičkový. Na závěr musím připojit ještě jednu myšlenku. Daisy Edgar-Jones (Marianne) je podle mě velký herecký talent. Rád budu sledovat její kariéru a přeji ji, ať se nadále objevuje jen ve stejně dobrých filmech a seriálech, jako jsou např. Normal People. 90% (J) (05.01.2021)

Bez sebemenšího povědomí o předloze jsem od takto pojmenovaného seriálu čekal nějaký twist. Jak příjemné tedy bylo překvapení, že Normální lidé vypráví o úplně normálních lidech a jejich úplně normální romanci, a to tak přesvědčivě, že si málem nezadá ani s mou srdcovní (taky úplně normální) Aférou. Překvapení tak příjemné, že jsem si pohrával i s označením dosavadního osobního objevu roku. Stejně jako ten úplně normální vztah má ale i seriál své ale. Velké ALE. Náhlé časové posuny ještě byly v pořádku, ústřední dvojice je tak dobře obsazená, že jsem jim věřil jak úvod na střední, tak i průběh vysoké školy a proměnu, kterou si sami prošli. Pro jejich autenticitu jsem byl ochotný přejít mávnutím ruky i karikatury mužů v životě Marianne (i když to s každým dalším šlo hůř a hůř). Samotný vynucený závěr, který přišel odnikud a nevím jestli má sloužit jako cliffhanger nebo jako uspěchaná tečka, ve mě ale nechal tak hořkou pachuť, že mám chuť si ji zkusit opravit knižní předlohou. Snad se nespálím i u ní. (02.05.2020)

Seriál jsem zkusila, protože v jedné recenzi psali, že je pro lidi určité generace. Kterou já rozhodně nejsem. Takže jsem zkusila – a můžu potvrdit: tohle není nic pro mě. Pitvání vztahů do posledního vlákna a poslední buňky mě nudilo k smrti. Bolestínské rozebírání, co tím myslel, co já jsem tím myslela, co si myslel, že já si myslím….  Uf, ne, pro mě děsně nezáživné a nestravitelné. (03.02.2023)

Pohled na mladé hledající se lidi, kteří jsou si vzájemně opravdu vším, překonává neoliberální mlžna i postmoderní křeče. Možné je vždycky všechno, zvlášť když příběh i scénář jsou dobře napsány, režijně ztvárněny a v protagonistech skvěle ztvárněny. Vyvolává to vzpomínky na druhou světovou válku, pracovní nasazení i nedobrovolné vojenské působení, vzájemná nedobrovolná partnerská i manželská vzdálení, provázená podobnou pohlavní uvolněností i svazky, které vydržely a překonaly. Je dobré si říci, že je to možné i dnes i v mladých subgeneracích. Osvědčené, byť bolestné, nemusí být a často také není špatné. (14.06.2023)

Normal People je jeden z nejgeniálnějších názvů, protože na Connellovi a Marianne není normální vlastně nic, ale zároveň všechno. Oba mají milion věcí, se kterými se člověk může naprosto ztotožnit a zároveň udělají tolik podivností, které by člověk asi sám nikdy neudělal. To je na téhle minisérii nejkrásnější, je tam toho spoustu, co chytne za srdce a člověk vidí odraz sám sebe, ale ta reflexe funguje krásně i v tom, co by jeden nikdy neudělal. Vztah dvou hlavních postav je zvláštní, nepochopitelný a někdy až absurdní, stejně tak je ale i emotivní, hluboký a krásný. Nádhernou a citlivou kamerou za doprovodu naprosto nadpozemského soundtracku je tu zachyceno něco, co asi málokoho chytne za srdce, ale pokud někdo otevře mysl i srdce a dá šanci tomuto aromantickému skvostu, tak bude odměněn něčím unikátním, co zas lásku vyobrazuje naprosto neotřelým způsobem. (04.10.2022)