Okja

Okja, aneb když je film stejně podivný, jako jeho název. Samotný nápad a vizuální zpracování jsou na špici, ovšem se zbytkem snímku je to již složitější. Příběh dokáže být nádherný a dojemný, občas i vtipný, bohužel ale tyto pózy střídá s nepříliš úspěšným pokusem o napětí a hlavně obsahuje neúměrnou spoustu divných a příliš šílených scén, které působí jako z jiného filmu a celek výrazně shazují. Tato tónová nevyrovnanost je matoucí a ačkoliv u některých filmů může působit jako osvěžení, zde je to naopak velmi rušivé a pouze se tím potvrzuje tvůrčí zmatenost a nerozhodnost v pojetí zvoleného děje, který není rozvíjen dostatečně zajímavě a tak film zůstal daleko za naplněním svého potenciálu. S hodnocením ale přesto níže jít nemohu, neboť když už zrovna film funguje, je radost na něj pohledět. Jen škoda, že takový nebyl častěji. (12.03.2018)

Bohužel hrozná blbina. Chvílemi člověk neví, jestli si to dělá srandu samo ze sebe nebo co vlastně, chvíli to zase brnká na smutnou notu. Mijin dědeček vypadá jako bezďák, kterýho našli na nádraží (a stejně tak chlastá) a ne jako nejlepší "local farmer". Celé je to takové nesourodé a charaktery postav se mění častěji, než ponožky jejich protagonistů. (02.07.2017)

Korejci nám naservírovali další sci-fi šílenost a tenokrát je to o geneticky modifikovaných hrochoprasetech, které mají v budoucnu lidem sloužit pro maso. Ze začátku jsem si klepala na čelo, protože mi téma přišlo zkrátka trhlé. Dále mě také docela slušně zklamal výkon Jakea Gyllenhaala, kterému role prostě nesedla a bylo vídět, že není zvyklý tuhle roli hrát a dost se minul účinkem. Zvířátko bylo roztomile zpracované a příběh se postupem času taky posunul do snesitelných mezí a trochu začal gradovat společně s nástupem Paula Dana a Stevena Yeuna na scénu. Nicméně Korejci mají zkrátka divný styl, který já asi nikdy milovat nebudu. Nechyběla samozřejmě ani extrémně divná Tilda Swinton, na kterou jsme už v těchto divnorolích všichni zvyklí. Závěr byl pro mě dojemný, ale některé pasáže Okji mě nebavily, tudíž univerzální tři hvězdy. (17.02.2018)

Joon-ho Bong stejně jako v jeho minulém počinu Snowpiercer nachází šikovnou cestu jak okomentovat dění v naší společnosti. Okja se ale na rozdíl od Snowpiercera vydává cestou trochu jinou, lehce afektovanou a více emoční. V jádru je to především klasický buddy pet film o malé holce, která má svoje zvíře, v tomhle případě přerostlé hroch-prase (trochu nepovedené CGI zvíře, které ze začátku bije do očí než si na to člověk zvykne), na začátku filmu se vyskytne nějaký problém, který svede tuto dvojici na dobrodružnou cestu a film pak celou dobu směřuje k emočně vyšponovanému finále. Nebyl by to ale Joon-ho Bong, aby do toho nepřimíchal pár originálních ingrediencí a tuhle klasickou formu trochu nezpestřil. Vytváří hlavního záporáka v podobě korporátní společnosti v čele s Tildou Swinton, která podobně jako Jake Gyllenhaal nevím co to vlastně dělají, ale klobou dolů, že svolili k tomu udělat ze sebe takové karikatury. Dále je tu odbojová skupina, bojující za práva zvířat, která chce pomoci malé Mije v honu za záchranou Okji. Film se tak dá rozdělit na několik částí, přitom každá z nich má jinou náladu a tón. Tempo i prostředí filmu se často mění a když se nad tím člověk zamyslí Okja a Snowpiercer toho mají mnohem víc společného než by se mohlo na první pohled zdát. Oba filmy putují z bodu A do bodu B, přitom šikovně využívají kulis a prostředí v kterém se ta daná část zrovna odehrává, aby dovolili posun filmu do další části. Joon-ho Bong znovu ukazuje jak dobrý je vypravěč, jen se teď vydal do trochu otevřenějšího prostředí a všechny ty cesty, kterými se mohl vydat ho trochu přehltili. Po až meditačním úvodu se film otevře a trochu se ztrácí v tom, jak chce dospět k finále. Prostředek filmu pak působí bohužel trochu zmateně a ono zmíněné emoční finále, které je opravdu velmi povedené nemá až takovou sílu jako by mělo pokud by se film držel v trochu komornější rovině. 62% (17.09.2017)

Zatím nejslabší a filmařsky nejméně podnětný Džun-ho Pon, s jakým jsem měl tu čest. Balancování na hraně závažného eko-argumentu a bizarní komedie s pomateným Gyllenhaalem a šišlající Tildou Swinton se mi bohužel nejeví nijak sofistikované a navzdory tomu, že se opět jedná o autorsky laděný počin s výrazným rukopisem, musím tentokráte palec obracet lehce dolů. Nejvíce mě pobavila groteskní akční scéna podbarvená mou oblíbenou Annie's Song od Johna Denvera. Prasátko bylo také roztomilé, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, jak parádní by z něj byla prosincová zabijačka. :/ 65% (07.01.2020)