Stromboli

Čo môže byť pre novomanželov romantickejšie ako život na stredomorskom ostrove vo vlastnom domčeku. Z jednej strany výhľad na more a z druhej strany na sopku. Aktívnu. Život sa ale stáva väzením, keď niet úniku z ostrova, zo vzťahu, zo zaostalých pomerov a nakoniec pred sopkou. Tak ako nemajú únik tuniaky zo zatiahnutej rybárskej siete, a ten lov bol pre mňa silnejším zážitkom ako samotná erupcia sopky, keď režisér asi len zužitkoval zábery zo skutočnej erupcie. –––– Svätý Bartolomej, náš patrón, vás bude ochraňovať. Po veľkej erupcii v roku 1941 to bol práve svätý Bartolomej, kto zastavil prúd lávy, uhasil požiar a zachránil naše domovy. Určite tu budete šťastní. Teraz to je váš domov. (01.07.2019)

Ingrid Bergman v neorealistickém bijáku Roberta Rosseliniho: Koncept dává smysl jen skrze optiku jejich milostného vztahu, jímž vzalo za své režisérovo randění s Annou Magnani. Tolik nečerstvé drby. Zaláskovaný Rosselini se nejspíš pořádně zapotil, než ze záminky pro angažmá vnadné chladné severské nadženy shrben nad psacím strojem vypotil alespoň trochu filmařsky smysluplný projekt. Nutno konstatovat, že nosná psychologická rovina je ta slabší. Bergmanová je sice skvělá herečka, ale vklínit věrohodně osobní torturu ženy s minulostí v konfrontaci se sicilskými vidláky se moc nedaří, když navíc scénář místy nepomáhá (pokus o ošustění kněze, motiv hlavní hrdinky nechat se odvézt na Stromboli). Skupinový hrdina stvárněný davem naturščiků, do něhož Rosselini zahrnul i sympatického prosťáčka, chotě hlavní hrdinky, se vyznamenává daleko nad laťku školené herečky a zakládá nekonzistenci, která je největší vadou na syrové kráse filmu. Ten je nakonec logicky nejzajímavější v momentech, kdy souměrná tvářička hollywoodské superhvězdy nenarušuje autentické dění - třeba ve strhujících scénách výlovu tuňáků, který Bergmanové nudění se v závětří probublávající řitě světa dělí ve dví na dvě různě intenzivní části. Zatímco se v první potýká dosti neobratně s sociokulturními odlištnostmi, ve druhé přeřadí Rosselini na vyšší rychlostní stupeň a nechává promlouvat přírodu a Boha, čímž završí příběh v podstatně lepší formě, než jak jej načal. Krásný, ale hodně, hodně starý film. (30.08.2015)

Velice působivý film z pera Roberta Rosselliniho s vynikající (obzvláště v druhé polovině) Ingrid Bergman v hlavní roli i sopkou Stromboli v roli nejenom vedlejší. Dechberoucí drama cizinky, která se z jednoho vězení (internační tábor) dostává do vězení druhého (díky nevydařenému vztahu i nesnadnému soužití se zbytky populace na skoro opuštěném ostrově) a když se do toho všeho významným způsobem zapojí aktivita Stromboli, je opravdu na co koukat, ale především přemýšlet o osudu hlavní hrdinky ,která se dostala do odlišné kultury a své "místo" zde si "musí vybojovat" bez ohledu na to, jak to může všechno dopadnout a s ohromným hendikepem, že je na to všechno sama (tedy pominu - li její víru). (15.07.2019)

Neviem, čo som si mal zobrať z tohto filmu. Jedine to, že Taliani hovoria anglicky tak asi ako Pakistanci. Ale to asi nebolo zámerom. Osamelá žena, tehuľka na skalách, veselá hudba dáva sem tam lepšiu atmosféru, ale bez farby si ani to more človek nevychutná. A tak slávy tomto filmu urobila snáď len aféra Bergmanovej s Rossellinim. A z tých italských folkových songov mi začal prirodzene tvrdnúť maz v ušiach. Utrápené a uplakané to dosť bolo. (13.04.2023)

Další z Rosselliniho skvělých, milostí korunovaných duchovních dramat. Dále se SPOILERY. Karen se chce tak trochu změnit. S prstýnkem na ruce chce teď žít normální, spořádaný, středostavovský život se snědým Italem na středomořském ostrově; nebýt už běhnou. Jenže ten Ital je dutý neomalenec z předsudků plné vsi. A ten ostrov Stromboli, sopka, na jejíchž svazích nevyroste kytka, natož strom. Co teď, Karen? Zkoušet změnit muže a jeho okolí je marné. Na cestu pryč nejsou peníze. Chápavý kněz, v jehož objetí hledáš útěchu, tě odmítne, když ho zkusíš dotknout. A sebeletmější pokus o románek se strážcem majáku znamená rány od manžela. Co dál? Útěk na pevninu… anebo do jícnu sopky? Na to první nemáš prostředky, na to druhé odvahu. Nakonec je ta osvícená mezi barbary, ta, které schází podle venkovanek skromnost, přeci jen přinucena k modlitbě. „Je to tu všechno strašné… ale já jsem ještě horší.“ Pomyslí na dítě, které nosí pod srdcem. „Zachráním tě… mé dítě. Bože! Pomoz! Dej mi sílu… pochopení… a odvahu! Milosrdný Bože!“ A divák zjišťuje, že právě o tom ve filmu celou dobu šlo – o konverzi. Tak jako ve Viaggio in Italia. A že odpovědí není útěk, ale změna vlastního srdce. Rosselini je mistr konců. To, čím nechává procházet svou hrdinku, připomíná Waughovo drásání postav v Brideshead Revisited. Je to ohnivá pec. Nezůstává tu prostor pro pozemské štěstí… ale pouta a bezvýchodnost se stávají bloudivé duši laboratoří svatosti. Dokud by měla Karen, kam utéct, utíkala by. Ale nyní je zkrocena Bohem-sopkou – zprvu se jevícím jako děsivý živel, ale stačilo vystoupat blíž a hora odhalila i svou krásu. Stromboli… terra di Dio. Přesně v tomto duchu se nesou slova Leona Bloye (Katolíci moroví), která jsem dnes četl: "Tato obludná láska vyčkává sice, protože chce naše svobodné rozhodnutí; ale při tom stále číhá, a jak jen na okamžik přestaneme se jí vzpírat (neboť to je hlavním křesťanovým zaměstnáním), vrhá se nám do náručí, usidluje se v našem srdci, jež to nechápe, převrací náš život a činí nás odpornými sobě samým i celému světu. Neopouští nás nikdy, neboť její žádost jest věčná. Při sebe menší známce slabosti vrhá se na naši duši, osvobozuje ji od ní samé, duše se zmáhá šílenství, a hůře než to, duše láskou tou otupí pro vše světské. Stává se účastnou trýzní této lásky, vzbuzuje v ní tužby, jimž nenalézá výrazu, žádost, které si nemůže přiznat, láska ta v ní vzrůstá a zabila by ji, kdyby mohla zemřít, ale žije, aby trpěla." (27.05.2014)