Way Leading to Happiness
Režie:
Jiří Sequens st.Kamera:
Václav PazderníkHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Jiřina Švorcová, Bohumil Švarc st., Otakar Dadák, Věra Kalendová, Jaroslav Seník, Vladimír Hlavatý, Ella Nollová, Antonín Šůra, Jaroslav Lokša (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Vlasta Tomešová se vrací ze stavby mládeže do rodné vsi rozhodnuta stát se traktoristkou. Její otec jako jeden z mála nevstoupil do zemědělského družstva a dceřin plán odmítá. Tomeše ovlivňuje a bezohledně zneužívá nejbohatší sedlák ze vsi Fulín. Vlasta i za cenu konfliktu s otcem nastupuje do traktorové stanice. Garážmistr Karásek má námitky, protože i jeho vlastní žena se emancipuje. Vlastino přátelství s traktoristou Oldou přerůstá v láskyplný vztah. Vlasta se stává traktoristkou a má před sebou první důležitou orbu - právě u Fulína. Zlomyslný kolega Pepek jí však tajně vypustil naftu a Vlasta uvízne na poli. Fulín situaci využije a odmítne Tomešovi půjčit slíbený pár koní. Vlasta s pomocí přátel v prodloužené noční směně zorá otcova pole. Tomeš už pochopil Fulínovu zákeřnost a poté, co se smířil s dcerou, vstoupí do družstva. Vlasta přesvědčí družstevníky o nutnosti scelit malá políčka. Nakonec se všichni zúčastní slavnostního rozorání mezí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
V temně rozjásaných začátcích padesátých let se jednalo o příkladný film, umělecké dílo, kterému se Jan Werich se svým "divně historickým" filmem nemohl vůbec rovnat. I Sequens si tímhle dílkem zadělal na slušnou kariéru, někdy je prostě možné vše. Pokud jde o film, tak výraz "všechno k pozvracení" asi líčí Traktoristku dostatečně. Věřím, že to Švorcová myslela vážně, jenže to takový vymaštěný výplotek neomlouvá. Ovšem jako mučící pomůcka bezvadné... ()
Svazačka. Zvláštní, podmračený úsměv. Urputnost. Prdel jak štýrskej valach, Hnusný zmijovkový punčochy a sukně barvy čerstvě vysravnýho hovna (to poslední nevim, pravda jistě, páč film je ČB, ale určitě to tak bylo). To je celá ta ideologie. Každej film, co se snaží propagovat ideologii je směšnej a ubohej, tenhle z před šedesáti lety stejně jako tenhle ze současnosti. ()
Typická ukázka agitačního žánru, který prostupoval celou kulturu československého socrealismu. Sequens přejímá postavové i příběhové konstanty vesnického dramatu – střet mezi starým světem (světem statkářů a jejich vazalů) a světem novým (svět traktorové stanice) se přenáší na rovinu typizovaných hrdinů. Nadšená vesnická dívka Vlasta prošla ideologickou iniciací na stavbě mládeže a poselství nového řádu přináší do prostoru vsi, která se odmítá vzdát reliktu starých časů – mezí. Poměrně mě zklamalo provedení negativních postav, která narozdíl od literárních děl nemá v Cestě ke štěstí šťávu a zůstává pouze u prkenně žlučovitého statkáře Fulína. Tento nedostatek ovšem vybalancovává kolektiv traktorové stanice se vší sublimovanou erotikou, mechanizovaným vyjadřováním a předpisovým nadšením. Klíčovým motivem Cesty ke štěstí je traktor coby kontradikce koně (starého světa). Tank míru značky Zetor je pravým poslem nového řádu, iniciačním nástrojem i všudypřítomným společníkem člověka. Jeho lidé jsou ukázkovými modely "nového lidství" dle dobové estetické i ideologické normy. Vrcholnými ukázkami inkorporované ideologie jsou scény masového zpěvu a zejména Lomozem citovaná častuška, jejíž vyznění je takřka sakrální. Patos filmu je místy směšný (to všechny ty z dnešního pohledu roztomilé dvojsmysly s plněním normy), místy mrazivý (moment prohlédnutí Vlastina otce za zvuků traktoristicko-kultického chóru je takřka patologický). Za typickou rekvizitu je třeba považovat i komickou kreaci Rudolfa Deyla ml., jehož skladník Karásek ztělesňuje komický archetyp tolik typický pro český socrealismus (hartusivý dobrák). Z hlediska formálního je Cesta ke štěstí snímek příšerný, diletantský, mizerně vystavěný, disharmonický, odehraný v roztoužené naivitě Jiřky Švorcové a jejích soudruhů. Nicméně obsah je z dnešního pohledu tak obtěžkán semenem ideologie, že na diváka dýchne až cosi mystického, jako by sledoval iniciační rituál bizarní sekty. Jakožto člověk obeznámený s dobovým newspeakem i emblematickou řečí umění jsem se náramně bavil smyslem zjevným i zakódovaným. Působivé, nehodnotitelné. ()
„Holka je jen samá politika, samý školení a práce doma stojí.“ – málos jí řezal. „Vlasto, jak ses měla na brigádě v Ostravě?“ (asi v dolech) „Nádherně!“ Jelikož na západě socialismus nikdy nebudovali, tak tam meze nezorali a stále tam musí používat minitraktůrky typu Zetor 25, či koňské potahy. Pěkná komediální role Deyla. Politiky hodně hlavně v písních. Naštěstí slovům není často rozumět, tak se to dá přežít. Rekordní počet rozesmátých Stalinů a zadumaných Gottwaldů všude po stěnách. A kterýpak soudruh to visí Vlastě nad postelí? Před spaním čte Fučíka. Nepovedené rozloučení s Nollovou a výchovný trest pro Hlavatého, který trpí s o 21 let starší manželkou. Usměvaví budovatelé šíří pozitivní atmosféru. Záporák málo záporný. Hezké smíření Vlasty s otcem. Šikovné zapojení až třech traktorů za sebou, aby nepoddajná mez snáze povolila. Na to na západě nikdy nepřišli, tak tam dodnes jezdí s kravama. ()
Tato příkladná agitka nabádá, že cesta ke štěstí vede jedině skrze poctivou práci, že uplatnit se může každý, třeba i podnikavá dívka, když s nadšením zasedne na volant traktoru a jme se rozorávat meze. Navíc odhalí pletichy bohatého sedláka a naivní, nedůvěřivé vesničany přesvědčí o výhodách družstevního hospodaření. To vše zamýšleno smrtelně vážně. Jako u většiny ostatních budovatelských filmů dávam *. A to za zábavnost. Film je natolik stupidní, že jsem se několikrát upřímně rozesmál. ()
Reklama