Cyklo

Z odstupu doby, kdy filmografie Trana Anh Hung čítá již pět titulů, se jeho druhý snímek ukazuje v novém kontextu. Pokud můžeme z doposud vzniklých titulů vyvodit nějaké zobecnění, pak že Tranh pravidelně střídá až eskapistické okouzlující intimní portréty každodenního života a emocionálních výkyvů obyčejných postav s ponurými a destruktivními reflexemi soudobé společnosti a jejích temných stránek. Přírodními motivy a každodenními rituály protkaná "Vůně zelené papáje" tak souzní s "Na vertikále léta" a principielně i s "Norským dřevem", zatímco urbánní špína, existenční i existenciální marasmus "Rikši" nachází svou mocninu v postkoloniálním eposu "Přicházím s deštěm". V "Rikšovi" Tran předkládá obraz organizovaného zločinu v dobovém Ho Či Minově městě (Saigon), při čemž se zaměřuje na to, jak v daném prostředí berou za své osobnost a emoce jednotlivce. Základem vyprávění jsou dvojice, které se vzájemně doplňují jako dvě strany jedné mince. Hlavní hrdina, mladý rikša, jenž je proti své vůli vtažený do světa kriminality, de facto zosobňuje minulost citově sklíčeného mafiána ztvárněného Tonym Leungem, jenž zase značí hrozbu, kam až by mohlo působení na hraně zákona hrdinu dovést. Podobně hrdinova křehká a nevinná sestra má svůj protipól v šéfce gangu. Tran jakoby mimoděk naznačuje, že základem kariéry v organizovaném zločinu je oproštění se od emocí, ale že současně lidé ze své podstaty toho nejsou schopni. Počínaje šéfkou upínající se ke svému synovi přes likvidátora zpívajícího svým obětem ukolébavky po citlivého básníka delegovaného do role nelítostného pasáka a gaunera, všichni v sobě mají emoce, které ale v jejich prostředí představují slabost, jež jim může být osudná. Film se pak stává metaforickým i přímým svárem o duši hlavního hrdiny, který tomuto prostředí střídavě propadá i odolává. To vše Tran podává ve vizuálně strhujícím zpracování, které ale nesklouzává k prázdné manýře. Plovoucí kamera např. jakoby mimoděk od násilí či kriminálních praktik zahlédne tu z okna či přes hranu střechy, aby ukázala, že vše zobrazované se děje nikoli v nějakém fikčním světě, ale doslova hned vedle rušných ulic a každodenního života. (16.09.2013)

Film Rikša se topí v krvi a sexuální zvrhlosti. Vyznačuje se naturalistickým přístupem a semtam si ulítne na uměleckých makro záberech, které pro mě představují jeden z mála světlých okamžiků. Film Rikša vás zavádí do světa chudoby, symbolických dozvuků války, zmrzačených těl, prostituce a gangů. Lyrika, kterou mám na východních filmech tolik ráda, do filmu vstupuje pouze v podobě písní, ale ty stejně jako uvolněné pojídání papáji jsou pro mě chabým pokusem, jak vyvážit všudypřítomné násilí snoubící se s úchylností, dekadencí a autodestruktivními sklony. Je toho tolik, že to zavání prvoplánovostí. Film možná chce zobrazit hledání cesty ze sociálního vyloučení ustícího do totálního morálního rozkladu, možná chce navodit filozofické otázky, zda jsme strůjci či oběti, pro mě je však film Rikša stoka, do níž se vás autor snaží víc a víc vtáhnout a tím míň se mu to u mě daří. Naštěstí. Už jsem si jen přála, aby to skončilo, odejít totiž od toho moc nejde... (30.06.2015)

Pokiaľ ste videli v Spároch Manily, mohli by ste tušiť, do čoho idete. Samozrejme oba filmy majú svoje odchylky, pre Európana ale asi nie až tak zrejme viditeľné. Anh Hung Tran mal pred sebou látku, na ktorej si mohol vyskúšať všetky formulky gangsteriek a zavŕšiť dej napríklad prestrelkou v uliciach mesta. Lenže film v konvenčnom ponímaní negraduje, ale skôr sa začína postupom času viac ponárať do myslí a pocitov postáv a snaží sa ich vyjadriť najmä obrazom. Atmosféra tohto veľkomesta je prenesená na plátno tak, ako len bolo možné, vrátane záverečnej kamerovej "odbočky" do bohatej štvrte, i keď možno trochu lacnejšej. Spočiatku si myslíte, že príbeh má jedného hlavného hrdinu, potom začnete podrobnejšie vnímať aj chlapcovu sestru a nakoniec budete rovnako premýšľať aj o Básnikovi. (02.08.2019)

Normálně bych byl zaujat postupným přechodem od počátečního realismu k čím dál větší subjektivitě až psychedelii v závěru, tím, jak vizuálně přeplněné záběry reflektují přelidněnost města a jak ze začátku obtížně vstřebatelné dlouhé bezdějové scény (prvních deset minut je nekonečných) pomalu získávají obsah a dynamiku, potěšen básničkami a emocionálně silnou exotickou muzikou i třeba krásně barevnými a členitými ruchovými plochami, zkrátka po prvotních rozpacích (daných mj. tím, že jsem byl kvůli všude omílanému přirovnávání ke Zlodějům kol přednaladěný na úplně jiný film) bych se měl nechat tím vším unést a vysolit poctivé čtyři hvězdičky, jenže on se mě – přes momenty silného uchvácení – celek zas tak nedotkl, estétství bylo nakonec malinko přes čáru (vč. mého nepříliš oblíbeného estetizovaného násilí) a sdělení nakonec přece jen pomálu. Ale docela mám chuť se k tomu ještě někdy vrátit, nechat se víc vcucnout atmosférou a nečíhat pořád na sociální poselství, pustit si víc do hlavy slova básniček a písniček a míň řešit děj, dost možná bych pak Rikšu docenil líp. (14.03.2017)

Spina, strach, nasilie, hnus...Anh Hung Tran nam Hanoj 90tych rokov vykresluje ako miesto, ktore na akekolvek stastie rezignovalo a holy zivot je novym nadstandartom. Na prechadzku tymto svetom skrytym pred pohladmi z vonku, berie dvoch nevinnych surodencov za ruku diabolsky gangster Tony Leung Chiu Wai...Jednoduchy pribeh o splacani dlhu gangu by v inych rukach skoncil ako thriller alebo melodrama popisujuca upadok na moralne dno, ale Anh Hung Tran na to (ako uz je zvykom) ide inak - nesudi, pozoruje, rozprava...Nemusite ho chapat, nemusite mu verit, ide o to byt tam....jedna rada na zaver - ak neviete kto je Kim Ki-duk, tak sa Cyclu vyhnite oblukom (03.07.2010)