Monsieur Vincent

Psal se rok 1947 a "poválečná doba si žádala silná humanistická témata". To není těžké pochopit. Ale přesto si myslím, že je toho humanismu a charity ve filmu až přespříliš. Hlavní postavou je sv. Vincent z Pauly, kněz, zakladatel společenství Dcer křesťanské lásky (vincentek), ale také zakladatel kongregace lazaristů, která měla na starosti misie, exercicie i vzdělávání bohoslovců a mladých kněží. Je o něm známo, že ani jeden jediný den nevynechal rozjímání, modlitbu, breviář, mši svatou. Také se ví, že dlouhé hodiny klečel před svatostánkem, kde načerpával sílu pro svou činnost. Chodil i do věznic, kde zajisté poskytoval svátosti - zpovídal, sloužil mši svatou, udílel eucharistii. Ve filmu je však sv. Vincent ukazován - dalo by se říci - jen jako charitativní pracovník, jako by ani knězem nebyl. Chyběla mi jakákoliv ukázka jeho duchovního života a služby, modlitba, udílení svátostí, sloužení mše svaté etc. Kněz je především kněz! Velká škoda! (15.05.2014)

[2,5*]     "Vy ste dosť divný kňaz! Hrobár, doktor!"     Historická dráma o známom svätcovi Vincentovi de Paulovi. Téma je to určite zaujímavá a film je aj z informačného hľadiska celkom prínosný, lenže po stránke dramatického spracovania mi pripadá dosť fádny (a nepomôže, ani keď prižmúrim oči vzhľadom na rok vzniku). Minimálne to platí pre väčšinu filmu, s výnimkou zhruba poslednej štvrtiny, ktorá konečne prináša aj silnejšie dramatické momenty (Vincent sa v noci v biednej izbe dozvedá životné príbehy biednych susedov, umierajúci sa bijú o smrteľnú posteľ). Proste si myslím, že sa z témy dalo vyťažiť podstatne viac, napríklad už len z tých morových epidémii, ktoré sa vo filme takmer nespomínajú (ak nerátam ten jeden falošný prípad). Ani to rozprávanie Vincentovho životného príbehu v priebehu času nie je spravené príliš šťastne, keď niektoré časové prestrihy pôsobia dosť mätúco. Čo sa hereckých výkonov týka, Pierre Fresnay v hlavnej role je výborný, ale z niektorých hereckých prejavov som bol v rozpakoch (vážna dráma a herci sa "pitvoria" ako v nejakej komédii s Funèsom). Celkom pôsobivo je podaný ten kontrast medzi honosnými priestormi palácov s promenádujúcimi sa boháčmi v prepychových kostýmoch a špinavými dierami, v ktorých umierajú bedári. Vincentovi de Paulovi slúži ku cti, že sa mu svojou charizmou podarilo strhnúť ľudí z "vyšších kruhov", najmä z radov znudených bohatých paničiek, ktoré brali charitu ako módnu kratochvíľu a namýšľali si pritom, aké sú to cnostné ženy. Aj vďaka ich finančnej podpore sa mu v jeho snažení podarilo dosiahnuť veľké veci.     "Za dva dni v Paríži nebude jediný chudobný, pán Vincent." "Ako to, pane?" "Je to jednoduché, môj milý, zatknem ich." (04.07.2023)

Výborne zahraná hlavná postava, škoda ale, že to stojí iba na nej. Presviedčanie o humanizme je silné, viackrát teologicko-filozoficky podkuté - z čoho plynie, že film je dosť ukecaný. To, aké obete a strádanie musí podstúpiť človek pre dobro iných, je síce úctihodné, ale aj sebazničujúce. Na plátnach kín to ide, tam sa väčšina dôsledkov, hlavne zdravotných, ale i duševných, neprejaví, skutočnosť je však často opačná. Film nesie silné a jasné posolstvo, ktoré však vyznieva trochu do stratena. Škoda, že do filmu nebola prenesená viac doba 30-ročnej vojny. (15.10.2018)

Dobrý portrét sv. Vincence z Pauly, černobílý, s podobnými prvky dialogů filmů 40. let ve stylu Čápovy Babičky. Zde jde ovšem o kruté období 1/2 17. stol. s morem, bídou a válkou. Ve filmu jsou pominuty poměrně důležité pasáže Vincencova života, jako např. jeho otroctví v Tunisku, na úkor charity byly zcela vynechány jiné stránky kněžství a víry aj. Z dnešního pohledu již překonaný styl, nicméně film má stále co říci i dnes. (12.04.2014)

Příběh Vincenta de Paul vyprávěný s odzbrojující prostotou, jež odpovídá knězově nevědomé cestě k ztracenému ráji, ležícímu na předměstí, na periferii, mezi nejchudšími, podněcuje svým skromným apelem, vnitřním kynem, k zhodnocení vlastního díla a k novým splátkám za duši. Tíživý dluh za ni je tím, co všechny lidi spojuje, a je dokonce tím nejspolečnějším, protože se splácí jen splátkou dluhu cizího – tedy bližního. Pěkný příklad ilustrující tezi Grahama Greena, že „spojení konservatismu s katolictvím by mělo být stejně tak nemožné jako spojení katolictví s národním socialismem.“ Dílo vyzyvatelské! (10.12.2015)