The Doors

Oliver Stone a jeho freska Jima Morrisona a všeho, co skupina Doors znamenala a znamená pro svět. Nesmrtelné skladby, nesmrtelný zpěvák a úžasný film, který vás pohltí nejen hudbou a hereckými výkony(hlavně Vala Kilmera), ale také kompletní stylizací, která působí jako by jste si dali na začátku LSD a na konci se pomaličku dostávali z jeho účinků. Je to obrovský kolotoč hudby, sexu, žen, drog, pití a svobody, které chce každý docílit. Ani na okamžik se divák nenudí a všechny scény dotváří skvělý pohled na osobnost, kterou Jim Morrison rozhodně byl. Na býka a draka v jednom, který vždycky šel svou cestou, ať to znamenalo cokoliv. (04.12.2007)

JFK, LSD, Vietnam... tohohle stigmatu 60. let se Oliver Stone, zdá se, nemůže vyvarovat a osobuje si právo o něm vyprávět pořád dokola. I proto jsem měl v polovině filmu pocit, jako kdyby byl celý příběh už dohotoven a zbytek sestával z opakující se konfese anarchisty Morrisona. Jelikož Stone odmítl po vzoru Forresta Gumpa začlenit do filmu historické pozadí, můžeme hovořit o čistém biopicu. ____ Vizuál Richardsona, jednoho z nejlepších kameramanů současnosti, dokazuje, že vedle estetiky a kulturologie musí být takový člověk nadán značnými technicko-opticko-fyzikálními vědomostmi. Posuďte sami: všemožné triky, hra světla, práce s ohniskovými vzdálenostmi a s perspektivou, se clonami (hloubka / plochost) a se závěrkou (ostrost / neostrost), střídání dvojexpozic (dva různé záběry zkombinované) a juxtapozic (dvě roviny reality dané vedle sebe kvůli srovnání) atp. dávají filmu Doors punc manuálu pro začínající i zkušené kameramany. (27.10.2008)

Preciznost Olivera Stonea ještě z dob kdy byl ve formě s výborným kameramanem a hereckým obsazením. Pod kapelou The Doors jsem si do dnešního dne nevybavil žádné skladby a to i přesto, že jejich nejprofláklejší hity já už dávno znám a snad jen ty nejsou špatné. V průběhu sledování jsem se ani moc nenudil, ke čtvrté hvězdě však ještě malinko schází pocit, po kterém se mi tento počin nevytratí z paměti. 65% (05.06.2010)

OK, čest králi kontroverze a skvělému vypravěči Oliveru Stoneovi, čest Valu Kilmerovi. Osobně je mi šuma fuk jak úžasnej rebel to byl ten Džin Morizn, protože jediný co na něm obdivuju je, že to dokázal ustát až do těch závratných sedmadvaceti. Psychedelický varhany a "pocem holka a připal mi" mi alespoň pomohly pochopit, proč se tehdá tolik lidí dalo na drogy... (12.09.2005)

Film Doors jsem viděla poprvé ve čtrnácti a musím říct, že jsem z něj byla pěkně out. Ne snad z filmu, jako z hudby, kterou jsem tehdy zaslechla. A díky bohu za to, protože v ten okamžik jsem poprvé nahlédla do koutků hudby, která má co říci, která pouze bezduše neplyne z frekvencí komerčních rádií a televizí. Taky musím podotknou, že jsem film poprvé ani nedokoukala, protože mě nebavil. Po letech strávených v náručí hudby psychedelic rocku a blues jsem toto dílko znovu shlédla a poprvé se na něj zadívala z hlediska filmového fanouška a lehkého znalce věci (pár publikací o Doors jsem přece jen přečetla). A byla jsem nesmírně potěšena s jakou bravurností se Stone do díla ponořil. Nezvnikl totiž životopis, ale jakási hříčka o kultu osobnosti jednoho velmi rozpolceného feťáka, alkoholika, manipulátora, básníka, recitátora a zpěváka, který velmi dobře věděl, že ve třiceti tu už nebude. Stone ukázal svět v jakém snad Morrison, Krieger, Manzarek a Densmore žili, svět, který stvořily hlavně opilecké a drogové vize, prostě konec šedesátých let. Zároveň ukazuje hlavní motivy a podněty jednání Morrisona, jeho snahu nebýt jen rockovým bohem, ale básníkem, což se mu nikdy nepodařilo. Ukazuje proces vzniku básní a písní (viz The End) s takovou samozřejmostí, že člověk musí uvěřit, že to tak skutečně bylo. Po stránce formální je dílo hlavně Stoneoveské, nad vším je cítit nasazení a nadšení (snad i životní zkušenost) páně režiséra - psychedelická kamera, podivné exteriéry, zběsilé střihy střídají dlouhé statické záběry. Výkon Vala Kilmera je přímo řečeno excelentní a dokonalé sladění skutečných filmových záběrů s Doors a dotáček je téměř nepostřehnutelný, stejně tak přechod zpěvu Kilmera do zpěvu Morrisona. A ten ansábl zajímavých herců je také nezanedbatelný, nepřišel totiž nazmar, jak se často stává (mě utkvěl v paměti Michael Wincott, který je obvykle obsazován jako pěkný záporák, nebo třeba Kevin Dillon a Kyle McLachlan jako členové Doors). Přiznávám však, že diváka naprosto neznalého věci, může film hodně ubíjet, protože děj vlastně není moc dějem jako spíš mozaikou ztěžejních okamžiků ve vývoji hudby, vztahů mezi členy skupiny a Jimových excesů. Já jsem si film do detailu vychutnala až po přečtení pár biografií. A proto konstatuji, že tento film je zcela hodný legendy o níž pojednává. (04.03.2005)