Želary

Tož bylo to hezké, ale tak nejak z dálky. Šok z nouzové, okamžité a totální změny identity, vyrovnávání se a přijetí, atmosféra stálého ohrožení – nic z toho mi tento film nedává vidět, pouze mě zdlouhavě informuje, že se to děje (zdlouhavost mu však nebrání nechat hrdinku vklouznout nahou do náruče alter-manžela naprosto z ničeho nic). Rovněž nové (velmi konkrétní a osobité) prostředí je ukázáno jaksi zdálky, jako folklórní skanzen. Nebo proč je bezradnému divákovi konstatováno, že i v rámci tohoto prostředí je to horší než zlé – totiž v místními opovrhovaných „Želarech“? Tak buď se tím zabývám nebo to nevnucuju. Totéž o morálně-ideových dilematech v kolegiální konfrontaci učitel – farář. Vůbec jsem nepobral ten zarputilý mindrák vesnického protektorátního učitele z místního raubíře. A otčímův řemen na zádech tehdejšího venkovského ogara jako základ melodramatu? No nevím. Poměrně brzy se to pak celé začíná rozpadat v barvotiskové obrázky drsného horalského života, do nichž nevím odkud občas přilezou esesáci někoho odpravit. Za těchto okolností mi pak i finální řádění bodrých osvoboditelů bylo vcelku lhostejné. (Sledoval jsem prostě jakési tragické „Musíme si pomáhat“ na ruby.) Aňa Geislerová, působící zde krásným klasicky filmovohvězdoidním dojmem, mohla zazářit, bohužel nemá pořádně na čem. Ve výmluvném sice, ale hluchém filmu může jen předvádět požadované emoce v aktuálních situacích. Její chvilkový azyl u Zity Kabátové a Sv. Beneše kvituji jako projev Trojanova smyslu pro tradici. K tomu Ivan Trojan úplný Bartoška. Překvapivě vkusný farář Donutil má jako na potvoru zrovna tady velmi omezený prostor. Vůbec je tam toho moc a všeho málo. Epilog, v němž hrdinka po letech podstupuje setkání dvou svých životů, mohl být působivým završením impozantního filmu se skvěle postavenou osnovou. Kdyby se vybudovalo víc než jen osnova. Pak bych snad také mohl Jozovu smrt považovat za tragické uzmutí nového hrdinčina života (do nějž byla hozena a k němuž se poctivě protrpěla) a ne za preventivní řešení hrozícího dilematu. Jo a ta vystřižená scéna „obřad“ tam zrovna být mohla. Ponechání scény „Irča“ by zase předešlo nejednomu mému nedorozumění. Dvě a půl hvězdičky. Dvouřádkový komentář od Ony v podstatě vystihuje můj celkový dojem. Pozoruhodně detailně se shoduji s Šandíkem, přestože se zásadně lišíme v celkovém zhodnocení. (07.09.2011)

Kdybychom každý rok natočili aspoň jeden takový snímek, tak by se naše kinematografie neměla za co stydět. Bohužel takový film přijde tak jednou za tři roky. Nevyčerpatelná tématika let druhé světové války opět přinesla nádherný příběh o Hanulce, která se musí ukrýt do slovenských hor, aby ji gestapo nenašlo. I ve světě tak na sebe upozornila Aňa Geislerová, kterou náš divák dobře zná. Koprodukce přináší vždy i nějaký ten zahraniční objev. Tím je pro tento film Maďar György Cserhalmi. Casting vyšel ale celkově zcela na jedničku - Ivan Trojan, Miroslav Donutil, Jaroslav Dušek a filmoví historici si přijdou na své, neboť se s filmem v Želarech rozloučily dvě legendy předválečného filmu – Zita Kabátová a Svatopluk Beneš, po jehož smrti Kabátová prohlásila, že hrál již velmi špatně a velká část jeho epizodní roličky nebyla použita. Napočítal jsem mu dvě krátké větičky, ale aspoň něco. (08.05.2009)

Výborný a silný příběh ženy, která prožívá německou okupaci ukrytá v dřevěnici v horské osadě pod novou identitou a s novým přiděleným manželem a s novými zvyklostmi. Výborný scénář. Strhující je výkon Geislerové, potěšili i Cserhalmi, Donutil a Dušek. Pár výhrad: Knižní děj Želar se odehrává na chotárech kdesi v zadních Moravskoslezských Beskydech či Javorníkách. Natáčeno však bylo v okolí Zazrivé na Slovensku, tj. na rozhraní Oravy, Kysuce a Malé Fatry. A přízvuk horalů ve filmu je ryze pražskou imaginací a vůbec neodpovídá, nejvíce připomíná nenarozeného křížence ostravského nářečí a slovenštiny. Trailer: http://www.csfd.cz/film/9061-zelary/videa/ (09.12.2009)

Tady se názory na tenhle historicky velkokapacitní film ženou od těch nejvyšších po ty nejnižší a já se nestačím divit. Želary nejsou špatný film, rozhodně se od průměrné české tvorby hodně vyjímají, ale proč to je všechno takové? to nedokážu pochopit. Já se teda dost dobře u filmu přiměřeně nudil, chvilku jo, pak zas ne, ale zase je to furt dost vážné téma na druhou stranu, no a furt tam jsou ti nejlepší herci, které v Česku můžeme vidět, že ty čtyři hvězdičky si to beztak zaslouží ať chci nebo ne. Jen bych o tom teda pro příště rozhodně nechtěl slyšet. Já nevím proč ale už mám zaryto, že u českých filmů se radši zasměju, než abych sledoval tak vážné tváře... (01.01.2006)

Tenhle film jsem docela dlouho odkládal, protože jsem neměl chuť k depresivnímu životu přidávat ještě další depku navíc... Nicméně, co se týče emocí, trochu po mně stekly. Anebo mi nepřijde depresivní zrovna tohle... Myslím, že Geislerové ta role moc na tělo nepadla, jiná herečka v ní mohla zářit úžasně (nicméně sama od sebe tak nepřesvědčivá ve sbližování s Jozou asi nebyla, to ji nejspíš musel vést režisér, že...). Spousta zajímavých roliček a jedna velká Cserhalmiho. Donutil... říkám si, že bych ho rád viděl v nějaké větší nepitvořící se roli -- ten se mi vyloženě líbil velice. Podobně Dušek mi už obyčejně leze krkem, že je všude (a pořád stejné pitvoření se nebo "humor beze vtipu"... a tady v seriozní roli výborný). Bittová absolutorium, i když nechat ji zpívat mi přišlo od režiséra laciné :) Film vcelku daleko do dokonalosti, ale nadstandard na pokoukání. (24.12.2007)