Ukradené polibky

Třetí díl volné pentalogie o Doinelovi. Jeho osudy tentokrát sledujeme ve věku čtyřiadvaceti let od propuštění z armády. V Ukradených polibcích je mi nejméně sympatický, jelikož se chová jako floutek, ale pro jeho vývoj v dalších dílech je toto podstatná epizoda. Jinak klasické "truffautovské" motivy zde jsou opět skvěle zpracovány a z celého snímku doslova čiší pozitivní nálada, jelikož ať se hlavnímu hrdinovi stane cokoli, tak se hned vrhá do nových milostných i pracovních eskapád. Rozhodně nadstandartně kvalitní snímek, který je ale spíše zajímavý v celkovém kontextu této pentalogie, než-li jako samostatný snímek. (24.01.2007)

Doinelovská série u mě zatím (po dvou viděných částech) boduje z Truffauta o poznání míň než to ostatní, ale pokaždé z jiného důvodu. Tenhle kousek mi připadá jako takový kříženec Černého Petra s Absolventem, navzdory letopočtu vzniku odpolitizovaný až do bezzubosti a po francouzsku odlehčený až k nehmotnosti. Potěšilo, ale neutkvělo. (18.03.2016)

Po filmech Nikdo mě nemá rád a Láska ve dvaceti letech jsou Ukradené polibky dalším filmem s Truffautovým (a víceméně i Léaudovým) alter ego Antoinem Doinelem. Lehce improvizovaný snímeček o nevyrovnaném hrdinovi, který stále hledá své místo na světě, vyniká krásnou nenucenou atmosférou, spontánností a jemným Truffautovským humorem. Ačkoli se Truffaut bránil politicky laděným filmům, úvodní scéna s Doinelovým vyhazovem z armády tento přístup nabourává a v Doinelově úsměvu lze vyčíst jakýsi odstup od oficiálních míst a buržoazních manýr. Tento film je ale hlavně o smolaři, který střídá zaměstnání jak Paroubek své názory, získává cenné životní zkušenosti a zaplétá se do nových lásek. Existuje jistá podobnost s Nicholsovým Absolventem. Stejně jako měl čerstvý absolvent Benjamin Braddock (Dustin Hoffman) "svou" paní Robinsonovou, zde Antoine Doinel (Jean-Pierre Léaud) má svoji paní Tabardovou, je nejistý a s vdanou paničkou padá do milostné aférky. Ukradené polibky jsou krásný film s nádhernou atmosférou Paříže konce 60.let a výborným hereckým výkonem J.-P. Léauda. Film má řadu výborných scén, např. Antoinova snídaně s jeho milou, při které si láskyplná slovíčka vzájemně píšou na papírky. Obsahuje také několik výjimečných symbolických detailů (které většinou vzešly z improvizace), jako např. scéna s homosexuálním klientem detektivní kanceláře, který pátrá po svém příteli a jehož orientace je pěkně charakterizována jeho gestikulací - levá ruka v černé rukavici si hraje s obnaženou pravou... Zkrátka krásný film od mého oblíbeného Francoise Truffauta.... EDIT (25.3.2011): S každým dalším zhlédnutím mě baví víc a víc . Zřejmá (přiznaná i nepřiznaná) inspirace vlastním životem (ačkoli kombinovaná s čistou fabulací více než u Nikdo mě nemá rád) posouvá film do kategorie, pro kterou jsem ještě nenašel pojmenování - snad něco ve smyslu "Modelování života filmem..." :-) (07.07.2006)

• Aj absolvovanie vojenskej služby by sa Antoineovi Doinelovi jednoznačne (za)počítalo do dôchodku, ale nakoľko bol ešte veľmi mladým, tak zatiaľ nad týmito všetkými súvislosťami doposiaľ poriadne nerozmýšľal, a tak sa radšej nechal, povedzme, úmyselne prepustiť z armády, a to možno iba kvôli tomu, aby mohol byť so svojou veľkou láskou Christinou Darbonovou?  A síce nebol žiadnym povaľačom, ktorému by sa nechcelo pracovať, no počas sledovania tohto filmu, som si mimochodom stihol všimnúť, že vystriedal niekoľko zamestnaní, čiže by sa najskôr mohlo zdať, že je buď len prelietavým vtákom, ktorý skrátka nikde dlho nevydržal, alebo si proste svoje povolania nevykonával podľa zamestnávateľových predstáv, a či dokonca jestvuje i tretia a pravdepodobnejšia možnosť, že predchádzajúce, obidve varianty, mali toho predsa viac spoločného, než by divák na prvý pohľad mohol vôbec pripustiť. V podstate, nebyť tej jeho priamej "vrtkavosti", tak by celá a nasledujúca línia vzťahov i udalostí, bola sotva takto strašne zaujímavou, ako zrovna v inakšom prípade, keďže jedna vec bola naviazaná na tú druhú, vďaka čomu som sa postupne presúval celým týmto špecifickým dianím, a to až rovno na samý koniec, kedy som bol vskutku dosť spokojným, čo mi nakoniec táto svižná "truffautovka" ponúkla. • Zrejme za to vďačím najmä samotnému obsadeniu, kedy hereckého predstaviteľa Jeana-Pierrea Léauda, je zakaždým naprosto fascinujúce sledovať, pretože mu prislúcha nálepka režisérovho „alter-ega”, tým pádom sa do filmu zamiešala i určitá autenticita, ktorá mi imponuje. Aj ostatní herci/herečky vo vedľajších úlohách, tomuto protagonistovi zväčša zručne sekundovali, tj toto kvarteto: André Falcon a Michael Lonsdale, a zase na opačnej strane Claude Jadeová a Delphine Seyrigová, čo bolo rovnako pozoruhodným zistením. • Samozrejme, že by si dané postavy bez kvalitného scenára ani neškrtli, k čomu sa tiež pridalo i spoľahlivé, režijné vedenie, kde som mal presne taký dojem, že tu nenachádzam príliš veľa prebytočných scén, čo ma čoraz viac utvrdzovalo iba v tom, že som bol súčasťou čohosi hodne vynaliezavého, na čo by sa rozhodne nemalo zabúdať.  (28.11.2022)

Když už jsem se jinde (v předešlém komentáři) pochlubil, že "Nikdo mne nemá rád" mně přišel jako nejzdařilejší film z volné série o Antoinovi Doinelovi, tak "Ukradené polibky" byl tím filmem, který na mě fungoval nejméně. Svůj díl na tom může nést i taková podružnost, kterou je skok od černobílého obrazu k obrazu barvenému. Vím, je to malicherné, ale byl to nezvyk. Taktéž musím přiznat, že mně vůbec nekonvenovala roztříštěnost tohohle filmu (která je však ospravedlnitelná, Antoine si skládá svůj život z rozbitého dětství a dospívání), symbolizovaná najmě tím, kolikrát Antoine změní zaměstnání. Co si mám například myslet o tom, když Antoine jako soukromý detektiv "pronásleduje" kouzelníka, proč jsem to měl sledovat, když to vlastně nikam nevedlo (Antoinův život to nikterak neovlivnilo)? Zajímavá mně přišla pouze linka z obchodu s obuví (kdybych chtěl být zlý, tak bych napsal, že film začíná až s nástupem Delphine Seyrig aka Fabienne). 60% (06.06.2020)