Muž, který měl rád ženy

Jak by vypadal McQueenův Stud natočený o 4 dekády dříve? Asi nějak takhle. Truffaut natočil film, který by z dnešního pohledu získal jedno velké "me too". Narozdíl od syrového Studu totiž posedlost sexem poetizuje. V 70. letech naprosto očekávaný a společensky přijatelný postup, který by dnes pravděpodobně neprošel. Na druhou stranu oceňuji, že Truffaut i přes nezpochybnitelnou adoraci objektivizace ženského těla nechává hlavního hrdinu při určitém úhlu pohledu trpět, akcentuje jeho nezdravou posedlost a filmu tak dodává vícevrstevnatý rozměr. 7/10 (02.06.2018)

Jsem vždy rád, že někdo natočil film, na který se ale dívám už jako obeznámenější s danou problematikou, a on mi předkládá dosti přesvědčivé charaktery žen i jak se dva lidi sbližují. právě to je to nejzajímavější v životě. kdy a proč se právě ti dva dají dohromady a to už z důvodu kamarádského, skrz povídání, skrz sex, skrz společnou domácnost, skrz děti atd. Fajn, že ten film je! (06.06.2010)

Je až neuvěřitelné, že film s tolika krásnými ženami může být tak fádní. Na druhou stranu Denner hraje svého nonšalantního "dolňáka" s takovou bravurou, že by mu z fleku podlehla i současná silně militantní feministická lesbička. Přesto mi přišlo, že spíše než Truffautova láska k ženám z toho byla cítit jeho vášeň ke knihám. PS: Jinak je to taková dosti věrná adaptace Pshimiho komentářů reflektujících jeho avantýry. Úplně jsem ho v tom viděl, bohemáka ušatého. (03.12.2008)

„Všichni vaši přátelé jsou bývalé milenky. Kdyby ta pohovka mohla mluvit, vyjmenovala by telefonní seznam.“ François Truffat zvolil nepochybně zajímavé téma. Charles Denner mu ústřední postavu skvěle odehrál a navrch své vyprávění ve filmu obdařil krásným hlubokým hlasem. Žel s postavou muže nemocně posedlého touhou svádět spoustu žen, které si vyhlídne, jsem měl docela problém a sledovat jeho nekonečné avantýry pokaždé s jinou ženou nebylo vždy pro mě snadno stravitelné. Ještě úvodní pátrání po jméně slečny dle poznávací značky vozu mě velmi bavilo. Hlavní problém nastal, když se děj posunul do cyklicky monotónního stereotypu. Menší zásah, kdy mě film konečně přikoval, se začal pro mě konat až s pasážemi, kdy se Bernard stává spisovatelem autobiografické knihy o svém životě. Linie kolem psaní, přepisování a pokusů o vydání knihy včetně nasledující známosti to pěkně oživila, začala dodávat příběhu nejeden osvěžující moment (ať už černobílé sekvence z dospívání nebo jedna z klíčových dramatických scén u doktora) a líbila se mi v její souvislosti i ona myšlenka přetavit barvité, leč rozporuplné životní zkušenosti v důstojnou stopu po svém životě. V poslední třetině, kdy tato linie dostává nejvíc prostoru, mě Truffautův snímek dost uhranul, ale silné 3 hvězdy jsou stejně maximum, které aktuálně dokážu zpracování příběhu Muže, který měl rád ženy ve výsledku dát. [70%] (11.04.2023)

Z Truffautových filmů, které jsem zatím měla možnost vidět, je tenhle pro mě nejslabší. Měla jsem z něj pocit, jako by bylo nutné vypotřebovat všechen materiál. Zkrátit aspoň o půl hodiny by nezaškodilo. Po velmi slibném začátku, kdy Bertrand (nikoli Bernard, jak se píše v obsahu filmu) složitě pátrá po totožnosti ženy, z které zahlédl v čistírně jen nohy, už jen jedna milenka střídá druhou, v módě 70. let vypadají všechny stejně a až na výjimky většinou splývají. V druhé polovině filmu píše Bertrand knihu - své záletnické memoáry - kde také jen recykluje stále stejné úvahy. Je zdůrazňována Bertrandova posedlost ženskýma nohama v rozevláté sukni a na vysokých podpatcích, ale těch nohou bylo v celém filmu nějak moc. Napadlo mě: co by chudák Bertrand dělal dnes, když každá nosí džíny a kecky? (04.12.2008)