Jules a Jim

Jules a Jim___nerozluční, milující i spolu trpící. Kathrin___žena, nepříliš hezká, ne moc chytrá, přesto Žena, které podlehnou oba, žijí dle jejích potřeb a přání. Splní jí vše. Tento prazvláštní trojúhelník, měnící se v začarovaný kruh, byl pro mne chvílemi zoufale nudný. Přehlcené dialogy, vyznívající ve finále prázdně a monotonní projev hlavních postav ve všech situacích. Toto Truffautovo vyjádření čisté lásky mne příliš neoslovilo. (06.12.2015)

Přepsáno v dubnu 2018. S Truffautem jsem ztratil svou nevinnost, byl mou prvou opojnou láskou. Jules a Jim je filmovou adaptaci literární předlohy v truffautovsky estetické poetice, stylizace se stala hrou a každý obraz má vícenásobnou výpověď. Jules a Jim je osudová žena, po které bez ustání prahneme a zároveň nás rozervává na kusy. Hodí se zde Seifertova slova: "::: kdo mé naději však zabrání? Ani strach, že přijde zklamání! Abych, nekles pod tvá kolena! Nejkrásnější bývá šílená!" Fascinace přitažlivostí může být zhoubná. Kultivovaná zdvořilost a neochota přijmout běh událostí ke stavu nejsoucnosti skrývají masochistické uspokojení. Možnost nepříjemné zdlouhavosti je zažehnána věcností, vše se upíná k atmosféře. S láskou a stylovou elegancí se pečuje o okamžiky, které se vnořují do pocitů a interní nálady. Kontrasty oblažují v harmonii a sounáležitosti. Světová válka je předělem, nastalý chaos a zmar natrvalo poznamenávají duše. Láska je bolestí, bolest je láskou. A osudový milostný trojúhelník roztáčí svá protisměrná kolesa, třou se o sebe navzájem, drtí si lopatky, snaží se odpoutat k vysvobození, ale nezvyklá hluchota tlukoucího srdce nedává na vybranou. Láska až do úplného konce. Hlavním motivem esteticky podmanivého opusu je Catherine (šarmantní Jeanne Moreau), žena uprostřed čistého mužského přátelství a živočišného temperamentu. Bezprostřednost chování uchvacuje svou podmaňující vznešeností. A pouhé samotné přiblížení přináší omamné stavy a nevysychající touhu. Nebezpečné to rozdmýchání vášní! Rakouskou stranou příběhu je Jules (pozoruhodný Oskar Werner), citlivý a milující muž a oddaný přítel. Láska je motorem, spřízněnost cílem. Bolest není na překážku, kultivovanost je metodou. Francouzskou stranou příběhu je Jim (zajímavý Henri Serre), sebevědomější, živočišnější i osamělejší část života. Přátelství je na prvním místě, byť se věrnost přizpůsobuje motivaci touhy a provokuje bigotnost. Výraznější postavou je Gilberte (zajímavá Vanna Urbino), Jimova věrně čekající duše bez nároků i smutkem nejistoty a naděje. Z dalších rolí: lehkomyslně bezelstná a nezastavitelná Thérèse (zajímavá Marie Dubois), nepravidelně vstupující sochař a společný přítel trojlístku Albert (Serge Rezvani), Julesova malá dcera a jeho důvod k životu Sabine (Sabine Haudepin), či doprovod vypravěče (hlas Michel Subor). Jules a Jim je pro mne stylovou romantickou baladou, její způsob provedení konejší mou rozpolcenou duši. Stylově rozkošné pochutnání. (19.04.2009)

Peklo v raji priateľstva a lásky troch ľudí, ktorí sa majú navzájom radi, no k spokojnosti v citovej oblasti majú veľmi ďaleko. Nerozluční kamaráti z titulu a osudová žena Catherine medzi nimi v svižne plynúcom príbehu s ťažko odhadnuteľným vývinom. Vždy je niekto nazvyš. Situácia sa mení podľa vrtochov nevyspytateľnej ženy, schopnej nekompromisne konať podľa hesla "ako ty mne, tak ja tebe". Komentár živo popisuje dianie, dobové zábery a hravo uvoľnené scény raz v štýle secesie, inokedy impresionizmu, neumožnia trúchliť napriek smutnému vyzneniu. Poeticko -filozofické rozprávanie, spestrené vizuálnymi nápadmi a odkazmi na rôzne literárne, filmové alebo výtvarné diela. (22.10.2005)

Tak som si konečne pozrel túto klasiku, ktorá patrí medzi najobľúbenejšie filmy Quentina Tarantina a celkom nechápem prečo. Dosť obyčajný príbeh lásky dvoch mužov k jednej mrche. Čo na nej preboha videli? Celý ten vzťah alebo vzťahy sú divné, odmerané, po láske a vášni ani stopy. Navyše ten neskutočne otravný rozprávač, ktorý číta celý scenár, pričom všetko, čo rozpráva by zvládli sprostredkovať divákovi herci prípadne režisér inými filmovejšími prostriedkami. Truffaut na mňa zatiaľ veľký dojem neurobil, od takého významného a prevratného režiséra by som čakal, že zvládne bez problémov nahradiť rozprávača. Jeho filmy ma zatiaľ ani dejom ani filmovými prostriedkami príliš nezaujali, snáď okrem Fahrenheita. (28.07.2015)

"Artfilmy" se vyznačují tím, že na jedno zhlédnutí si člověk zpravidla nevytvoří jednoznačný závěr a nosný pocit. Ale i tam, kde k tomu dojde, to velmi často neznamená mnoho. Každé skutečné umělecké dílo obsahuje více hodnotových i ideových potencialit. A divákův věk a vzrůstající životní zkušenost mění i to, co se zejména v mládí zdá být jednou provždy dané. Trojúhelník, jemuž vévodí Jeanne Moreau svou krásou i zběsilou aktivitou svého pojetí svěřené role, je drama. Drama atypického trojúhelníku, které postupně obnažuje velkorysost mládí a jeho přirozeně dané rozevírání směrem k zralosti a dospělosti. Krajinné záběry, detaily kamery do tváří protagonistů, postupné stoupání napětí, to všechno naznačuje a posléze rozevírá pravdu, která se zdá být nečekanou: To ne oba muži, ale žena je tou silou, která určuje podobu vztahu, to ne muži, ale žena, na první pohled vzdělaná, veselá a sebevědomá vybírá pro sebe a tím i pro ostatní, co je a co není ve vztahu určující. A ženina veselost a ráznost se postupně proměňuje v diktát, který je současně jejím útěkem před nezadržitelně nastupujícím středním věkem a povinnostmi mateřství. Závěr filmu je v tomto ohledu symbolický: muž, který se vzepře své někdejší zamilovanosti a je s to říci ne, vyvolává v ženě řetězovou reakci gradujícího zoufalství, které řeší dosavadní paní vztahu pudově a zkratově: sebevraždou a vraždou spíše mužské povahy, která se pro ni stává únikem ze stále těsnější klece konvencí, povinností, ale také skutečné zodpovědnosti. Toto svědectví o odvrácené tváři na venek idylizující morálky doby Truffautových rodičů a prarodičů je odrazovým můstkem k morálnímu posunu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, nejvýraznějí vyjadřovanému odkazem osmašedesátého - tentokrát západoevropského a obecně globálního roku. Vřazenost do ještě hlubšího přediva moderního evropanství, obsažená v některých komentářích k tomuto filmu, jen zesiluje to, co jsem se pokusil popsat a zobecnit. Tím vším je dána cena i bohatost tohoto spíše ranějšího Truffautova "artfilmu". A také je tím ovlivněna kvalita oslovení, určená pozornému, naslouchajícímu divákovi. (20.10.2007)